Tah soupažný

Jednou ze základních disciplín vzpírání byl od začátku tah v několika modifikacích – jednoruč vpravo a vlevo s rozdělenou vahou, střídavě a současně, na vytrvalost s činkou a bulinou, šroubový, soupažně, v mostě a později vleže na lavici. Zhruba od dvacátých let minulého století se stal tah soupažný stabilní disciplínou ve vícebojích. V Čechách byl v letech 1900 – 1910 využíván častěji než v zahraničí. Byly vypisovány soutěže, včetně národních mistrovství ve dvojboji složeném pouze z tahu a nadhozu soupažném.  Všechny disciplíny se v těchto dobách provozovaly i v jednoručním provedení, proto k dvojručím bylo přidáno slovíčko „soupažně“. Tah byl vnímán jako hlavní ukazatel síly vzpěrače.

Rozhodování tahu soupažného na mezinárodních soutěžích nebylo od počátků vůbec jednoduché. Před rokem 1920 nebyla přijata žádná opatření k jednotnému náhledu na správnost technického provedení. Pravidla se v jednotlivých zemích lišila a nebyla standardizovaná. Z tohoto důvodu docházelo na mezinárodních soutěžích k častým protestům a snaze tuto disciplínu nezařazovat. K definici pravidla platnosti pokusu v tahu soupažném došlo na kongresu FIH v roce 1920. Vzpěrač přemístil činku na prsa, počkal na zvukový signál (tlesknutí rozhodčího) a čistě silou paží pomalu a bez pohybu těla dostal činku nad hlavu, kde ji fixoval minimálně 2 sekundy. Na povel rozhodčího činku položil na vzpěračské prkno. Při samotném tahu od prsou nad hlavu, nesměl vzpěrač zvednout špičky nebo paty chodidel, nesměl pokrčit kolena, nesměl se dostat do záklonu, při rozjezdu činky od prsou nesměl vzpěrač činku „nakopnout“ koleny. Jednalo se v podstatě o tah silou, který neumožňoval dosažení pozdějších výsledků, ke kterým došlo uvolněním (znehodnocením) pravidel.

Do roku 1939 se víceméně pravidla dodržovala. Rozeznáváme kontinentální styl (Evropa), spočívající v postavení chodidel, které byly v šíři pánve a vojenský, který byl používán v USA a V. Británii předepisoval mít kotníky u sebe. U obou stylů byla povinnost v základním postavení s činkou na prsou, mít trup kolmý k zemi. Na prvním poválečném mistrovství světa v Paříži roku 1946 došlo k prvním větším konfliktům mezi školou USA, Evropou a SSSR. Odlišné vyhodnocení mezinárodních pravidel jednotlivými rozhodčími mělo za příčinu první výměny rozhodčích na soutěži. Hlavním představitelem školy SSSR se stal mistr světa Grigorij Novak, který na MS v roce 1946 (Paříž) první použil široký úchop činky s mírným záklonem (luku) při základním postavení s činkou na prsou. To byla novinka. Z pohledu dalšího vývoje techniky tahu soupažného se jednalo o progresivní a pozitivní prvek posouvající techniku disciplíny vpřed. Z hlediska finální techniky prováděné koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let šlo stále o silový tah, ale již s mírným záklonem zad. Později, po MS byl obecně přijat názor, že Novak a borci SSSR jsou zodpovědní za degeneraci tahu. To však nebyla tak docela pravda, ostatní se v následném krátkém časovém úseku velmi ochotně přizpůsobili modernímu trendu. Přesto někteří závodníci to nechtěli či nedokázali. Proti „novátorům“ však neměli šanci. Začátkem 50 let minulého století pronikla do sportu vysoká politika. Soutěže na MS – OH se stali pro SSSR a USA prestižní událostí. Pro vítězství dokázali vedoucí družstev udělat cokoliv. Boje začínali v nominaci rozhodčích na jednotlivé HK. K největšímu ovlivňování výsledků ze strany rozhodčích docházelo právě při tahu. Z tohoto důvodu se představitelé jednotlivých zemí v komisi rozhodčích snažili prosadit do sestavy svého člověka, nejlépe na post středního. Vytvářeli se spolupracující skupiny rozhodčích východ, západ, Evropa, ostatní svět. Téměř při každém mistrovství docházelo během tahu z důvodu stranického rozhodování k výměnám rozhodčích. To například postihlo našeho Josefa Skalického na ME-MS ve Varšavě v roce 1969, kde rozhodoval prestižní těžkou váhu v pozici středního rozhodčího. Byl jsem u toho a mohu prohlásit, že pan Skalický byl odvolán neprávem. Dal červenou jednomu z favoritů soutěže, následně se zdvihla mezi diváky bouřlivá vlna odporu, JURY se zamyslela, zrušila verdikt 2 : 1 neplatné, vyměnila dva z rozhodčích a jelo se dál.

Již v roce 1964 na kongresu před OH se rozhodovalo o zrušení tahu. Nakonec se technická komise FIHC dohodla na jeho zachování za podmínek přísného a spravedlivého rozhodování, na které bude dohlížet nestranná JURY. Nejvíce na snahu udržet tah v soutěži dopláceli nízké hmotnostní kategorie, kdy rozhodčí ještě plni elánu, rozhodovali podle přísně nastavených pravidel. Zhruba od střední váhy, se rozhodčí přestávali kontrolovat a v nejprestižnější  těžké váze rozhodovala opět politika. Z tohoto důvodu na OH kongresu FIH v Mexiku se opět řešila otázka zachování tahu na příští olympijské období. Tah hlavně zásluhou socialistických států zvítězil v poměru 27 : 23 hlasů. Degradace tahu vrcholila na MS v letech 1970 a 1971 (Columbus – USA, Lima – Peru). Situace se stala neúnosnou a na dalším olympijském kongresu v Mnichově (1972) tah již v poměru hlasů 33 : 13 neprošel. Měl být zrušen k 31. 12. 1972, dalším rozhodnutím k 31. 10. 1972, ale po skončení OH se již žádný mezinárodní turnaj s tahem nekonal.

Od totálního tahu silou se časem povolilo „snížení“, „sbalení“ s osou činky na prsou, při „výjezdu“ od prsou rozhodčí začali tolerovat povolená kolena, to vše doprovázeno zvětšujícím se prohnutím v zádech (záklon). Samozřejmě tato technika nebyla v souladu s pravidly a zase pouze rozhodčí mohli posoudit, zda je výkon ještě na hranici uznatelnosti či ji již překročil. Končilo to různými kombinacemi všech těchto neřestí a vyvrcholilo „nakopnutím“ činky, mnohdy do napnutých paží. Není divu, že výkon v tahu se začal přibližovat výkonům v nadhozu. Specialisté začali mít rozdíl mnohdy ani ne desetikilogramový. V HK + 110 kg byl po krátkou dobu světový rekord v tahu o 1 kg vyšší než v nadhozu. Mnozí závodníci již nedokázali přemístit činku do polodřepu a zejména při třetím pokusu používali k zvládnutí přemístění činky na prsa nadhozovou techniku. Dokonce jsem byl několikrát svědkem nepřemístění činky na prsa, kde závodník měl fixovat činku a čekat na povel - tlesknutí rozhodčího. Na OH v roce 1972 (Mnichov) v supertěžké váze dokázali tři vzpěrači zvednout v tahu více než v nadhozu. Vasilij Alexejev (SSSR) v tahu 235 kg – v nadhozu 230 kg, Rudolf Mang (GER) v tahu 225 kg – v nadhozu 215 kg, Terrance Perdue (GBR) v tahu 185 kg – v nadhozu 180 kg, vyrovnané výkony měl Ove Johanson (SWE), který v obou disciplínách dosáhl na 200 kg. Podotýkám, že rozdíl mezi tahem a nadhozem u technicky dobře vybavených závodníků, dělal 20 – 30 kg. U typických siláků „tahounů“ byl rozdíl nižší. Absolutní světový rekord v tahu drží Vasilij Alexejev (SSSR) výkonem 236,5 kg.

Z naší historie mám k dispozici jedny z prvních výsledků soutěží s tahem soupažným ze dne 31. 8. 1902 z I. Mezinárodních atletických závodů K. A. Meteor Praha. V juniorech (lehká váha) Ballé tahem 90 kg, nadhozem 114 kg; těžká váha, muži Růžička tahem 100 kg, nadhozem 120 kg. Další zajímavé výsledky máme ze 17. 5. 1903 z mistrovství Čech. Ve váze do 85 kg zvítězil Jan Pobuda s 90 kg a v HK +85 kg zvítězil Josef Krasl výkonem 124 kg. Vzpíralo se ve dvojboji, v tahu a nadhozu soupažném.

Václav Pšenička st. překonal v HK do 82,5 kg v roce 1928 světové rekordy v tahu soupažném výkonem 110 a 111 kg. Na OH 1928 v HK do 82,5 kg se dělil v tahu o 1. místo výkonem 100 kg a překonal tak OH rekord, na OH 1932 se dělil o 2. místo a na OH 1936 skončil v tahu na 3. místě. Jaroslav Skobla v roce 1924 (Paříž) překonal v HK do 82,5 kg OH rekord v tahu výkonem 82,5 kg. Na OH 1932 se dělil v tahu o 2. místo. Zdeněk Otáhal obsadil v tahu na OH v roce 1964 3. místo v HK do 67,5 kg výkonem 130 kg. Rudolf Strejček překonal OH rekord (1972) v tahu výkonem 177,5 kg. Petr Pavlásek je držitelem našeho absolutního rekordu v této disciplíně výkonem 192,5 kg z roku 1972.  Mezi vynikající „tahouny“ patřil ostravský Oldřich Lexa (1933), který na ME v roce 1966 v Berlíně obsadil v tahu 3. místo za 165 kg v HK +90 kg (vážil 105,2 kg). Vybojoval bronzovou medaili, která se však za jednotlivé disciplíny oficiálně udělovala až od roku 1969. Další bronzovou medaili, vybojoval Ondrej Hekel, který na ME v roce 1971 v Sofii v HK do 75 kg zatáhl 145 kg.

Na I. mistrovství světa v roce 1891 v Londýně ještě tah soupažný nebyl na programu. Na 2. MS v roce 1898 ve Vídni zvítězil v desetiboji Wilhelm Türk (AUT), v tahu zvládl 127,5 kg. Na I. ME v Rotterdamu (1896) zvítězil Hans Beck (1862 – 1935, GER), který v tahu zvládl 130 kg a v tahu na výdrž 27x 70 kg. V obou soutěžích se závodilo bez rozdílu vah. Beck byl vynikající vzpěrač z přelomu století.  Dne 20. 11. 1897 vytvořil ve Vídni světové rekordy 2x 131,5 kg v tahu soupažném (čistě, bez prohnutí), 9x 100 kg, 2x 140,5 kg a 150 kg v nadhozu soupažném, přemístil na prsa a pak nadhodil 125 kg těžký sud s pivem. Zkonstruoval regulační (nakládající) činku, která nesla jeho jméno „Hansbeckovka“, u nás v té době velmi oblíbená. Louis Cyr (CAN), kolem roku 1893 zatáhl se záklonem 143 kg. Josef Steinbach zatáhl v roce 1906 na oficiální soutěži ve Vídni 135 kg.

Přineslo zrušení tahu něco pozitivního do soutěžního vzpírání? Domnívám se, že ano. Časově se o třetinu zkrátili soutěže, musíme si připustit, že tah byl z hlediska zdravotního hodnocen nejhůře. Negativní dopad mělo však rušení této silové disciplíny na samotnou přípravu. Mnozí závodníci okamžitě tahové disciplíny vyřadili z tréninkového procesu. To se v krátkém čase projevilo snížením výkonnosti v nadhozu.Do roku 1972 se rozhodčí drželi v rozhodování trhu a nadhozu zdravého rozumu. Drtivá většina pokusů, které závodník fixoval nad hlavou, byla hodnocena pozitivně. Tolerovalo se mírné dotažení lokty, pohyb v ramenou, pokles činky v napjatých paží a následné dotažení. Naopak se velmi přísně stíhalo odhození činky nejprve od kolen (činka se musela doprovázet až na zem), pak od pasu, později mohl vzpěrač pouze držet osu činky při volném pádu. Dalším hrubým porušením pravidel bylo naražení osy činky na stehnech při trhu a přemístění při nadhozu, jako následek tažení proti kontinentálnímu přemístění (na více temp) ze začátku 20. století.  Po zrušení tahu soupažného se technická komise IWF soustředila na propracování pravidel ve zbývajících dvou disciplínách. Dnes jsou pravidla nastavena velmi přísně a při srovnání se filmovými snímky z 50 a 60 let minulého století zjistíme, že mnozí olympijští vítězové a mistři světa z té doby by se jmenovali jinak. Velké problémy by měl například i Paul Anderson (USA), olympijský vítěz těžké váhy z roku 1956 (Melbourne), který činku v nadhozu vyrážel stylem „výrazový tah“. Dnes rozhodčí neuznají i nepatrné dotažení činky, pokrčení lokte a jakýkoliv pohyb v ramenou. S trochou nadsázky lze konstatovat, že hodnotí provedení techniky, případně stylu závodníka. Zkusil někdo z tvůrců těchto absurdně přísných pravidel v poloze dřepu v trhu dotáhnout činku tak, aby mu tento akt pomohl k zvládnutí pokusu?

Za textem najdete naše národní a světové rekordy v tahových disciplínách. Určitě si všimnete rozdílu mezi rekordy před rokem 1920 a po tomto roce, kdy došlo k jasné definici tahu soupažného a sjednocení hodnocení této disciplíny rozhodčími. Předpokládám, že v pionýrském období v letech kolem roku 1900 na soutěžích, které spíše připomínali silácká vystoupení v cirkuse, docházelo v některých případech ke zkreslení hmotnosti činky ve prospěch vzpěrače a protože neexistovala obecně uznávaná pravidla, mnozí pořadatelé siláckých soutěží mohli z důvodu reklamy uznat výkony v tahu, které byly značně problematické a jinde by neprošly. To se samozřejmě netýkalo oficiálních soutěží, kde funkci rozhodčích přebírali obecně vážení a uznávání funkcionáři. Určitou roli zde hraje také profesionalismus, který po I. světové válce ustupuje do pozadí. Závodníci se z pracovních důvodů sportu nemohou věnovat naplno. Válečná pauza a poválečná nouze téměř ve všech státech Evropy zapříčinila pokles výkonnosti. Zrušením tahu byl zlikvidován také olympijský trojboj. Rekordy patří do historie, ale jsou stále v platnosti.

V přehledu nejlepších „tahounů“ historie v jednotlivých hmotnostních kategoriích dominují závodníci SSSR. V rekapitulaci se musíme vrátit k původním HK s platností v roce 1972. V nejnižší, do 52 kg figurují z důvodu instalace do soutěžního programu až v roce 1969 pouze dva závodníci. Stomatolog Vladislav Krishchishin (1946 – 2001), který překonal WR 6x v rozsahu 110.5 – 113.5 kg. Vladislav zvítězil v roce 1969 na ME-MS a v roce 1970 na ME. Novinář a 132 cm vysoký Adam Gnatov (1944) překonal WR 10x 114 – 120.5 kg. Adam obsadil v roce 1972 na ME 2. místo a po prodělaném infarktu stal se v roce 1995 mistrem Evropy Masters.

 Hmotnostní kategorie do 56 kg byla do pořadu MS včleněna v roce 1947. Základní rekord měl v držení Marcel Thenevet (FRA) výkonem 85 kg. V roce 1972 měl rekord konečnou hodnotu 128.5 kg a v držení ho měl olympijský vítěz Mohammad Nassiri (IRI), který v období 1966 – 1972 rekord překonal v rozsahu 118 – 128.5 kg 3x. Na rekordech se podíleli závodníci 6 států. Francie 1x, Porto-Rico a Irán 3x, USA a Maďarsko 4x, SSSR 9x.

 Dalších několik kategorií, počínaje pérovou váhou do 60 kg, jsou registrovány již od roku 1913, kdy vznikla první mezinárodní federace vzpírání. Základní výkon měl v držení Alexander Bukharov (RUS) výkonem 81.5 kg. V historii této hmotnosti se objevila řada významných závodníků. Celkem 11x překonal WR v tahu Imre Földi (HUN), kterému musíme připočíst ještě tři rekordy z předchozí váhy, kterou opustil s výkonem 125 kg. V pérové váze se dostal až na konečných 137.5 kg. Všechny své rekordy překonával v letech 1961 – 1972. Evgeni Minaev (URS) překonával rekordy v letech 1956 – 1961 a v rozsahu 114 – 122 kg jich má na svém kontě osm. Závodníci deseti států se podíleli na vývoji nejlepších výkonů. Nejvíce jich mají na svém kontě sportovci SSSR (20x), Maďarska (11x), Německa (4x), USA, Bulharska a Švýcarska po 3, Ruska a Koreje po 2 rekordech, Japonska 1x.

 Lehká váha (do 67,5 kg) má premiéru v 80 kg Josefa Zimmermanna (GER). Nejvíce rekordních výkonů má na svém kontě trojnásobný mistr Evropy (1969, 1970, 1972) a stříbrný z OH 1972 Mladen Kuchev (BUL, 1947), který v této HK překonal rekord 6x z 146.5 kg na konečných 157.5 kg a se třemi rekordy z předešlé váhy, kde se dostal na 135 kg, jich má celkem devět. Rekordy překonával v letech 1969 – 1972. Eugeni Katsura (URS) v období let 1964 – 1966 posunul rekord z 140.5 na 145.5 kg celkem 7x. Vladimír Kaplunov (URS) v lehké váze má svém kontě pět WR z let 1960 – 1962 s výkony 131 – 135.5 kg. Další v pořadí sovětských lehkých vah je Vladimír Drexler (1939). V letech 1971 – 1972 překonal pětkrát rekordní výkon z 148.5 na 154.5 kg. Na rekordech se podíleli závodníci 11 států. Nejvíce, 44 jich mají na kontě vzpěrači SSSR, Bulharsko se 7 rekordy je na druhé pozici, po pěti rekordech mají Němci a Estonci.

 Ve střední váze (do 75 kg) je prvním registrovaným rekordem 86.5 kg, který měl v držení Jan Sparre (RUS) z roku 1918. Celkem 10x v letech 1934 – 1948 a v této HK 9x se zapsal do rekordních listin El Touni Khadr Sayed (EGY). Začínal na 109.5 kg a končil na 127.5 kg. Fedor Bogdanovsky (USR) překonal 5x  rekord v období 1956 – 1960 ze 133 kg na 141 kg. Po čtyřech rekordních výkonech mají na svém kontě dvojnásobný vítěz Panamerických her Russel Knipp (1942 – 2006) z USA 152.5 – 158.5 kg a Viktor Kurencov (URS) 155.5 – 161.5 kg v letech 1966 – 1967 a 1967 – 1969. Alexander Kolodkov (URS) překonal rekord 4x a ze 163 kg se dostal na konečných 166.5 kg v letech 1971 – 1972. Na rekordech se podíleli závodníci 9 států. SSSR 20x, Egypt 12x, USA 7x atd.

 Kategorie do 82,5 kg má shodný základní rekord i s držitelem Janem Sparrem z roku 1918 z předchozí HK. Zde je králem Grigori Novak (URS), který bez přerušení jiným vzpěračem překonal WR v letech 1946 – 1952 celkem 13x v rozsahu 127.5 – 143 kg. Ve vyšší HK do 90 kg to dokázal ještě 3x na 142 – 143.5 kg. Do rekordní listiny v tahu se také zapsal nezapomenutelný Tamio Kono (USA) s pěti výkony 144 – 153.5 kg v letech 1956 – 1961. Tamio ke své bilanci přidal další rekord v „devadesátce“ na 146 kg. Bronzový medailista z OH 1972 Hansjörg „Hans“ Bettenbourg (SWE, 1944) překonával 8 světových rekordů v letech 1969 – 1972 v rozmezí 170.5 – 176 kg (82,5 kg) a přidal v „devadesátce“ další tři na 187.5 – 195.5 kg. Rekord na 176 kg překonal v rámci mezistátního utkání Švédsko: ČSSR, které se konalo v Söderhamu dne 10. 5. 1970. Konečný rekord 178.5 kg si z roku 1972 do historie odnesl mistr světa 1970 a mistr Evropy z let 1970-71 Gennady Ivanchenko (URS, 1946). V této HK máme svého zástupce ve Václavovi Pšeničkovi s rekordy 110 a 111 kg z roku 1928. 

 Těžká váha +82,5 kg existovala v této podobě pouze do roku 1948. Základní rekord držel Josef Straßberger (GER) na 110 kg (1919). Po 16 letech se mu podařilo v roce 1935 zapsat se ještě 2x výkony 135.5 a 136.5 kg. V jiných tabulkách je veden základní rekord této HK na 91.5 kg z roku 1907, který měl v držení Heinrich Rondi (GER). Josef Manger (GER) dokázal v období 1935 – 1941 rekord překonat celkem 11x z 133.5 na 146 kg. Jeho předchůdce Rudolf Schilberg (AUT, 1894 - 1961) z let 1925 – 1930 bodoval 6x z 120.5 na 133 kg. Posledním závodníkem této kategorie se stal John Davis (USA) v roce 1948, který rekord dostal na konečných 152 kg. Pouze pět států mělo rekord v držení. Německo 15x, Rakousko 7x, USA 2x.

 V HK do 90 kg se rekordy registrují od roku 1951 se základním rekordem Norberta Schemanskeho (USA) se 122 kg. Vladimir Golovanov (URS) byl v letech 1963 – 1968 úspěšný 5x na 163 – 171.5 kg. Několikanásobný medailista z ME-MS Bo Johansson (SWE, 1945) v letech 1968 – 1971 4x na 171.5 – 193.5 kg. Kaarlo Kangasniemi (FIN) také 4x v letech 1968 – 1969 na 175.5 – 180 kg. Poslední rekord vytvořil David Riegert (USR) v olympijském roce 1972 a zvedl ho na 198 kg. Na vytvořených rekordech se podíleli závodníci šesti států. SSSR 34x, Švédska 7x, USA, Polska a Finska 4x.

 HK +90 kg byla zavedena v letech 1951 – 1968. Se základním rekordem 153.5 kg se zde setkáváme s Douglasem Hepburnem (CAN). V letech 1951 – 1954 překonal celkem osm WR. Jeho poslední měl hodnotu 172.5 kg a byl proveden téměř čistou silou. Také se zde setkáváme s jedním z nejslavnějších, Paulem Andersonem (USA). Paul ve své krátké amatérské dráze překonal rekord 3x v rozsahu 182.5 – 185.5 kg. Po něm nastoupil Yuri Vlasov (SSSR), další velká legenda světového vzpírání. Rekord v tahu překonal v letech 1962 – 1967 7x v rozsahu 186 – 199 kg. Prvním, který překonal hranici 200 kg, se stal Leonid Zhabotinsky (SSSR) výkonem 201.5 kg. Je to jeho jediný rekord v tahu a stalo se tak v roce 1967. Po něm již bodovali pouze závodníci USA. George Pickett (1936 – 2009) 202 kg, Robert Bednarski 204.5 a 206.5 kg, který dva rekordy vytvořil i v K HKHKHK   HK do 110 kg 188 a 191,5 kg. Posledním se stal mistr světa z roku 1969 Joseph Dube (1944) s 203.5 a 209.5 kg. Vše v roce 1968. Rekordy překonali závodníci čtyř států. SSSR 10x, Kanada a USA 8x, Argentina 1x.

 HK do 110 kg měla s tahem životnost pouhých tři roky. Základní rekord měl v držení Robert Bednarski (USA) 188 kg z roku 1969. Jan Tals (USR) v období 1969 – 1972 rekord překonal 11x v rozsahu 21 kg 190 – 211 kg a stal se prvním vzpěračem s překonanou hranicí 200 kg v této HK. Mistr Evropy z roku 1971Valeri Yakubovsky (URS) se podílel na rekordním vývoji 4x 195 – 210 kg. Posledním sovětským rekordmanem v této hmotnosti byl mistr světa z roku 1971Yuri Kozin s pěti WR 200.5 – 213.5 kg. Reprezentanti SSSR zde překonali WR 22x, závodníci USA 2x.

 Historicky nejtěžší HK +110 kg je také nejvíce sledovaná. V tahu se zde překonávaly rekordy pouze v období 1969 – 1972. Základním rekordem se stal výkon Vasila Alexeeva (URS) 210.5 kg. Vasil překonal v tahu 17 světových rekordů v rozsahu 201.5 – 236.5 kg. Nikdo jiný nemá na svém kontě více rekordních výkonů v této disciplíně. Na památném turnaji „Družby“ v Minsku 18. 3. 1970, se Alexeev dostal jako první vzpěrač přes magickou hranici 600 kg v trojboji. Skvěle mu při tom sekundoval Stanislav Batishev (URS), který zde předvedl rekord v tahu 214 kg a porazil svého soupeře o 1 kg. Serge Reding (BEL) rekord překonal 3x 215 – 228 kg, Rudolf Mang (GER) vytvořil WR na hodnotě 230.5 kg. Konečný rekord má v držení Vasil Alexeev s hodnotou 236.5 kg z roku 1972. Borci SSSR překonali rekord 18x, Belgie 3x a Němci 1x.

 Přepočteme-li konečné rekordy v jednotlivých HK dnes platným Sinclairem, je nejkvalitnějším výkonem 236,5 kg v HK +110 kg (236,5 Sb.), před 198 kg v HK 90 kg (230,3 Sb.) a 213.5 kg v HK 110 kg (229,7 Sb.). Nejslabší tři výkony jdou za sebou v kategoriích do 52 kg – 120.5 kg (199,7 Sb.), 56 kg – 128.5 kg (200,6 Sb.) a 60 kg – 137.5 kg (203,6 Sb.). Pokud se na výkony podíváme z hlediska rozdílu mezi hmotností závodníka a světovým rekordem, dostaneme opačné výsledky. Vítězí HK do 67,5 kg s 233,3% (WR 157.5 kg), před HK do 52 kg s 231,7% a shodně HK do 56 – 60 kg s 229,5%. Na tomto příkladu je zjevné, jak těžké je určit nejkvalitnější výkon, nejlepšího vzpěrače a jiné nej. Vždy záleží, z jakého hlediska budeme problém posuzovat a jaká vstupní data použijeme.

 S 17 světovými rekordy v tahu je na 1. místě Vasili Alexeev.  Grigori Novak překonal 16 rekordů, Imre Földi 14 rekordů, Hans Bettenbourg, Josef Manger a Jaan Talts mají na svých kontech po 11 rekordech.  Celkem 222 světových rekordů v tahu soupažném překonali reprezentanti SSSR. Na 2. místě jsou s 37 rekordy závodníci USA, bronzovou příčku obsadili závodníci Německa s 34 rekordy. Maďarsko je s 23 zápisy na 4. místě, Egypt a Rakousko se 16 rekordy na 5. – 6. místě. V rekordních tabulkách IWF v tahu soupažném jsou v evidenci reprezentanti z 25 států.

 V porovnání se zbytkem světa překonali reprezentanti SSSR více rekordů, než všechny státy dohromady. Dokázali ovlivnit vývoj posledních 25 let života tahu nejvíce ze všech. Odtud zřejmě pramení přesvědčení, že závodníci SSSR se podepsali na jeho devastaci největší měrou. Je třeba mít na paměti, že přijde-li kdokoliv s výhodnou novinkou, ostatní se velmi rychle přizpůsobí a tím mám na mysli nejenom závodníky, ale i rozhodčí, kteří jsou svým okolím donuceni ke kompromisům.  První řada fotografií nám předvádí tah soupažný z doby, kdy platila původní pravidla. Přechod je znát na snímcích z padesátých a počátku šedesátých let ve druhé řadě. Tah z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let je dokumentován ve třetí řadě. Vývoj a konečný rozdíl v prováděné technice tahu soupažného mezi lety 1920 – 1972 byl tak ohromný, že se vlastně jednalo již o dvě rozdílné disciplíny.

Karel Prohl