Historie vzpírání v Čechách

Zakladatelem organizované tělovýchovy a sportu v Čechách se stal Dr. Miroslav Tyrš. První sportovně-tělocvičné spolky se v Čechách začaly formovat začátkem druhé poloviny 19. století v Praze. Pod vedením Dr. Miroslava Tyrše byla založena 16.2.1862 první sokolská jednota (klub) „Sokol pražský“. Ještě téhož roku vzniklo dalších osm sokolských jednot (klubů). V roce 1865 bylo registrováno již 25 a v roce 1871 dokonce 131 klubů. Koncem března 1862 byl vypracován rozvrh cvičení, který byl rozvržen na osm týdnů a v něm vyjádřeny časové úseky věnované jednotlivým tělocvičným a sportovním disciplínám. Překvapivě velká část byla věnována cvičení s činkami a zápasu, to je těžké atletice, pod kterou vzpírání bylo zařazeno. Dr. Tyrš rozdělil vzpírání do třech kategorií:

Z této doby se zachovala sokolská definice činky: činka sestává ze dvou železných koulí, opatřených čtyřhrannou dírou a spojených dřevenou rukojetí. Těžká atletika se za života Dr. Tyrše stala nedílnou součástí sportovního dění v Čechách. Po jeho smrti v roce 1884 se vedení Sokola rozhodlo zaměřit se na tělocvičnou soustavu a sportovní disciplíny byly ze Sokola vytlačovány. V roce 1882 proti sportu ostře vystoupila část vedení Sokola a kriticky hodnotilo snahu vyznavačů sportovních disciplín o dosažení maximálních výkonů. Kritizována byla především jednostranná příprava, která sestávala v přípravě ke konkrétnímu sportovnímu výkonu, zatímco v tělocvičných jednotách se cvičilo všestranně ve smyslu antickém s důrazem na souměrný vývoj těla a ducha s rozvojem vlastenectví a službu vlasti.

Rozvoj sportu v českých zemích a samostatných sportovních svazů se realizuje po roce 1885 (cyklistika, tenis, kopaná, šerm). V roce 1896 vzniká pod vedením spoluzakladatele „Mezinárodního olympijského výboru“ Dr. Jiřího Gutha – Jarkovského „Český olympijský výbor“. Dne 8.5.1897 vzniká „Česká atletická amatérská unie“ (Č.A.A.U.), která se stává ústředím sdružující kluby, které kromě lehké atletiky prováděly také bruslení, lyžování, plavání, šerm, kopanou, jachting, tenis a pochopitelně těžkou atletiku, která zastřešovala vzpírání břemen, zápas, box, přetah lanem, hody a vrhy, které dnes řadíme do lehké atletiky. Pro těžkou atletiku byla v rámci této organizace zřízena zvláštní sekce. O vážnosti těžké atletiky v té době svědčí fakt, že jedním z prvních předsedů této organizace se stali František Malý a arch. Rudolf Schindler, oba hlásící se k těžké atletice. V tomtéž roce byl vypracován první soutěžní řád pro vzpírání.

Dne 4.12.1903 se od Č.A.A.U. odtrhla část klubů a založila pod vedením Františka Malého samostatný těžkoatletický svaz „Český atletický svaz pro Království České“ (Č.A.S.). Vedení Č.A.S. nepřipouštělo zbylé kluby registrované v Č.A.A.U. ke svým soutěžím. Český sport se tímto aktem rozdělil do dvou konkurenčních svazů. Vzniká oboustranná žárlivost mezi oběma skupinami, které si přetahují vzájemně závodníky, vyhlašují shodná mistrovství. V těžké atletice došlo k těžkému rozkolu. Kladnou stránkou této rivality bylo častější pořádaní závodů a zakládání nových klubů, neboť obě složky chtěli mít co největší počet členů. Stále trvající rozpory při obesílání závodů té či oné složky přimělo zbývající těžkoatletické kluby sdružené v Č.A.A.U. k tomu, že v roce 1911 zakládají ústředí pod názvem „Ústřední svaz těžké atletiky“ (Ú.S.T.A.) za předsednictví arch. Rudolfa Schindlera, kterému se částečně podařilo zmírnit napětí mezi stávajícími složkami, „avšak shody v zájmu celku docíleno nebylo“. Tento dualismus byl ukončen po vzniku Československé republiky v roce 1918 sloučením obou konkurenčních svazů pod „Československý svaz těžké atletiky“ (Č.S.T.A.).

Druhá linie pronikání vzpírání do našeho sportu se odvíjí v exportu ze sportovně rozvinutějších zemích Anglie, Francie, Německa a Rakouska. Vzpírání v Čechách mělo koncem osmdesátých let 19. století formu převážně vytrvalostní a varietní. Vrh kamene (břemene), vzpírání na vytrvalost a volné vzpírání tvořilo první klasický trojboj. Do vlastního vzpírání patřilo žonglování s koulemi jednotlivcem i ve skupinách. Přitažlivými čísly veřejných cvičení byly antické skupiny, pyramidy, živé mosty a kolotoče. Činky byly koulové železné, kamenné, betonové, kýble a pytle naplněné pískem, osa činky se pochopitelně neprotáčela, traversy, dvojkolí hornických vozíků, atd. Fantazii se meze nekladla. Vzpíralo se většinou na vytrvalost, bez omezení tělesné váhy vystupujících. Siláci si sami vymýšleli cviky, ve kterých ostatní vyzývali k soutěži. Zvedali jedním či více prsty, činka se držela v předpažení, v krucifixu, vzpírala tahem v mostu, tahem nohama vleže, švihem jednou rukou či dvěma, pozvedy a dřepy na výkon nebo opakovaně. Oblíbené byli jednoruče - tah, trh, nadhoz, šroubovitý tah a samozřejmě soupažný tah, trh, nadhoz. Začátkem 20. století byly tyto prvopočátky nahrazeny moderním vzpíráním. Změnu ve vývoji zaznamenáváme s rozvojem pravidel, tréninkových metod, rozvojem mezinárodních sportovních styků. Výměna zkušeností, časté pobyty špičkových těžkých atletů v Praze, vzpomeňme jmen Karl Swoboda, Georg Hackenschmidt, Jakub Koch, Josef Grafl, Josef Steinbach, Karel Witzelsberger, Jiří Lurich, Trio Rasso, Paul Pons, Vladimír Pytlišinski, Kara Ahmed, Wilhelm Türk a mnohých dalších. Nejčastějšími sportovními soupeři z hlediska mezinárodního se nám stávají rakouští a němečtí těžcí atleti. Důležitou roli v propagaci a zavedení těžké atletiky do Čech měla také exhibiční vystoupení zahraničních siláků v cirkusech, na poutích a varieté. Pro další rozvoj těžké atletiky měli velký význam exhibice v „Teatre Warieté“ v Praze, kam byli po vzoru zahraničních, angažováni také „domácí siláci oplývající přírodní silou, nebojících se vyzvání zápasníků a různých triků s břemeny“.

K nejstarším klubům, které provozovaly těžkou atletiku v Čechách společně s jinými sporty jsou Č.K.S. Karlín (1885), A.C. Praha (1890), Č.A.C. Královské Vinohrady (1893), S.K. Slávia Praha (1894), A.C. Sparta Praha (1895). Ve Spartě Praha se začalo cvičit podle anglické Attilovy metody malými činkami. V Plzni byl v roce 1894 založen A.C. Plzeň. Dne 13.10.1897 díky Richardu Hromadovi vzniká v Brně „Český athletický club HELLAS Brno“, který byl nositelem naší slavné tradice těžké atletiky v moravských krajích. Se jménem brněnského Hellasu je navždy spojeno jméno Gustava Frištenského, našeho prvního mistra Evropy v zápase. Mistr Frištenský se stal několikrát i mistrem Čech ve vzpírání a držel řadu národních rekordů. Téměř v zápětí v roce 1899 byl v Brně založen další těžkoatletický klub „Herkules Brno“, který společně s dalšími brněnskými kluby ASK Türk (1894), AK Heros a AK Felsen byly kluby převážně či čistě německé s registrací v německém svazu. V tomto roce byl dne 16.12. založen „Klub atletů Žižka Plzeň“. Do konce 19. století spadá vznik K.A. Herkules na Vyšehradě, K.A. Meteor, A.K. Ctibor Žižkov, v roce 1900 vzniká K.A. Nusle (vše Praha), Č.A.K. Ctibor Prostějov. Kolem roku 1900 A.K. Smíchov Praha. To jsou nejstarší české kluby, kde se členové věnovali vzpírání. Z těchto klubů již pod jiným názvem se v činnosti zachovali pouze Č.A.K. Královské Vinohrady, dnes Bohemians Praha a Klub atletů Žižka Plzeň, dnes Slavoj Plzeň 1899.

Dvojice těžkých atletů Josef Balej (1864-1906) a Fridolin Hoyer (1868-1941) se stávají otci vzpírání v Čechách. Oba se věnovali siláckým cvičením již od roku 1883. V sokolské organizaci v Praze se setkávali s těžkostmi, proto se rozhodli vytvořit v roce 1893 samostatný těžkoatletický odbor. Dnešním jazykem bychom hovořili o založení oddílu těžké atletiky, kde se převážně vzpíralo, zápasilo, boxovalo, ale do tréninkového procesu byly zařazeny i lehkoatletické disciplíny hody, skoky a sprinty. Tento akt je považován za vznik organizovaného vzpírání v Čechách (v roce 2003 oslavil Český svaz vzpírání 110. výročí svého založení). V roce 1895 z iniciativy obou jmenovaných a Antonína Bíny (1865-1956) bylo v Praze založeno první samostatné těžkoatletické sdružení „Klub atletů Žižkov 1895“. Fridolin Hoyer, Josef Balej a Antonín Bína dokázali převzít z tělovýchovné organizace „Sokol“ to nejlepší, dokázali vytvořit základní vzpěračské tréninkové prostředky, v tomto spojení vzniká specifická česká škola vzpírání a jsou dodnes uznávány za stvořitele „české školy vzpírání“.

Svůj „Sportovní ústav“ 4.9.1908 otevírá Fridolin Hoyer v Praze II. Václavské náměstí „U Zlaté husy“. Stává se tak prvním profesionálním trenérem v Čechách a určitě byl mezi prvními, kteří v tomto oboru podnikali. Zachoval se propagační materiál zvoucí ke cvičení a sportování. Škola dokázala zájemcům nabídnout v té době nebývalý luxus. Elektrické osvětlení, tekoucí teplá a studená voda, při zaplacení nepatrného poplatku samostatnou skříňku na převlek. S překvapením zjišťujeme, že se Mistr Hoyer zabýval nejenom výchovou špičkových atletů ve vzpírání, zápase a boxu, ale také cvičením veřejnosti všech věkových kategorií. Mottem cvičení byla tato dvě hesla: „Pevná vůle najde sílu ke všemu“ a „Stálý klid, nepřítel zdraví“. Dlouhou dobu byla Hoyerova škola jediná nejen v Čechách, ale v celém Rakousku (Čechy do roku 1918 byly součástí Rakousko – Uherského císařství). Cvičení bychom z dnešního hlediska mohli definovat na fitcentrum v kombinaci se základním tělocvikem ale také rehabilitačním cvičením pro děti i dospělé. Na špičkové úrovni zde F.Hoyer vychovával přední lehké a těžké atlety v zápase, vzpírání, atletice, gymnastice, šermu, plavání a boxu. Ve své době byla tato škola pojmem v celých Čechách. Mnozí vynikající zápasníci a vzpěrači prošli výcvikem u Mistra Hoyera o čemž svědčí mnohé dochované děkovné dopisy tehdejší české sportovní špičky. I nejlepší atleti běžně začínali přípravu na sezónu tréninkovými dávkami (soustředěními) v Hoyerově škole. Fridolin Hoyer vedl a zavedl tělesnou přípravu u tajné policie, Československé stráže bezpečnosti, Vojenské policie, Vojenské policie legionářské, Důstojnické škole tělocvičné, Československé finanční stráže pohraniční. Byl najímán nejpřednějšími sportovními kluby včele s S.K. Slávie Praha, S.K. Smíchov Praha, V.K. Blesk Praha, a mnohými dalšími. U Hoyera si objednávaly hodiny cvičení příslušníci pražských diplomatických a šlechtických kruhů. Cvičit a trénovat u Hoyera patřilo ve své době k prestižní záležitosti. Školu v roce 1941 převzal syn Jiří a provozoval ji až do roku 1948.

Dne 22.7.1894 se konaly atletické závody, které uspořádal ČAC Královské Vinohrady na Střeleckém ostrově v Praze. Na programu bylo 14 čísel mezi nimi též vzpírání o „Mistrovství Čech“. Titul získal Josef Soukup (Č.A.C. Královské Vinohrady), „který všechny činky od 50 kg do 130 kg vzpíral s lehkostí a zvítězil s takovou převahou, že mu titul mistra právem náleží“. Josef Soukup se narodil v roce 1869, vyučil se řezníkem a pracoval na jatkách. Byl tehdy nejsilnějším mužem v Čechách a v těchto dobách vykonal jako silák, zápasník i vzpěrač pro šíření českého jména hodně. Nebylo prý na jatkách pro něj problémem usmrtit jedinou ranou dobytče. Jako vzpěrač vzpíral soupažným nadhozem 145 kg, jednoruč 104 kg. Dokázal vzepřít rozdělenou váhou nadhozem jednoruč 130 kg (65 + 65 kg). Bez uvedení výkonu je Soukup uváděn mistrem Čech i za rok 1893. Josef Soukup se stal historicky prvním mistrem Čech ve vzpírání. Od roku 1893 se mistrovství Česka koná bez přerušení. Uplynulo již 111 let (2004) od tohoto historického okamžiku. Do mistrovských listin se zapsalo více než 1200 mistrů a přeborníků Československa (1918 – 1992) a Čech různých věkových a hmotnostních kategorií. Od roku 1955 se v listinách vítězů již objevují dorostenci do 18 let. Později mladší dorostenci, starší a nakonec mladší žáci. Příležitost dostali veteráni. I zde jsme postupně zvyšovali počet věkových kategorií. V dnešní době máme zmapovanou celou populaci. Závodník má možnost bojovat s činkou celý život. Titul nejstaršího aktivního vzpěrače léta drží bývalý vynikající reprezentant Karel Saitl s ročníkem narození 1924, který v roce 2004 oslavil 60 let práce ve vzpírání. Při oslavách osmdesátých narozenin v tomtéž roce Karel obdržel titul nejdéle vzpírajícího vzpěrače na světě! První titul získal v roce 1947, zatím poslední v roce 2004. Na mistrovství Československa v kategorii mužů zvítězil 15x a v kategorii Masters 35x. V letech 1934 – 1953 neuvěřitelných 19 titulů v řadě získal další vynikající příslušník našeho vzpírání Josef Hantych.

K prvnímu pokusu o jednotnou metodiku v přípravě došlo v roce 1907 kdy rozeslal Č.A.S. těžkoatletickým klubům v Čechách rozvrh cvičení s malými činkami, cvičení závodního vzpírání a zápasu.

V roce 1910 zavedl vzpěračský oddíl Žižka Praha v soutěži družstev hodnocením na relativ, kdy se od vzepřené hmotnosti činky odečítala hmotnost závodníka. Byl vydán závodní řád pro nováčky, juniory, seniory pro soutěže družstev a jednotlivců závazný pro všechny kluby a soutěže.

Ve dnech 26.-27.7.1897 se v Praze konala I. akademie sportu siláckého o mistrovství střední Evropy. Obsahovala 12 čísel bohatého programu. Vítězem se stal Wilhelm Türk, v té době nejslavnější a nejlepší těžký atlet v Evropě. Historicky to jsou první oficiální mezinárodní těžkoatletické závody konané na naší půdě. Mnohokráte před tímto termínem u nás startovali vynikající závodníci z Rakouska, Německa a jiných zemí, ale vždy pouze v rámci exhibice.

První start na ME je u našeho závodníka zaznamenán v roce 1909 v Drážďanech, kde Adolf Welz získal bronzovou medaili v trojboji (trh jednoruč, tah a nadhoz soupažně) 244 kg (62.6, 77.4, 104). Prvním vítězem mistrovství Evropy se stal v těžké váze Václav Bečvář v roce 1933. ME se konalo v Essenu a Václav k vítězství v pětiboji potřeboval 552,5 kg (90, 82,5, 102,5, 117,5, 160). Pětiboj sestával z trhu pravou a levou rukou, tahem, trhem a nadhozem soupažně. Premiéru startu na MS si naši siláci prodělali na 5. šampionátu ve Vídni v roce 1904, kde se na čestném 7. místě umístil Josef Ludvík. Soutěžilo se v desetiboji bez rozdílu vah a zvítězil Josef Steinbach (narozen v Horšovském Týně v Čechách) startující za Rakousko. První medaili na MS vybojoval Bohumil Durdis, který na MS ve Vídni v roce 1923 obsadil výkonem 347,5 kg (75, 80, 75, 117,5) 3. místo v HK do 67,5 kg. Prvním mistrem světa se stal na stejném MS Jaroslav Skobla, zvítězil v HK do 82,5 kg výkonem 387,5 kg (80, 92,5, 90, 125). Čtyřboj sestával z trhu a nadhozu jednoruč, trhu a nadhozu soupažně. Cti prvního startu na Olympijských hrách se dostalo Ludvíkovi Wagnerovi v Antverpách v roce 1920. Na první medaili z OH jsme si počkali do roku 1924 (Paříž), kdy Bohuslav Durdis získal v HK do 67,5 kg za výkon 425 kg (70, 82,5, 90, 72,5, 110) bronzovou medaili. Prvním olympijským vítězem se stal Jaroslav Skobla v těžké váze v Los Angeles v roce 1932 s výkonem 380 kg (112,5, 115, 152,5). Závodilo se olympijském trojboji. Prvním mistrem světa a Evropy juniorů se stal v roce 1984 v Lignanu Jiří Zubrický s výkonem 405 kg (175, 230) v supertěžké váze. Dokázali jsme se prosadit i v ženách. První naší vítězkou ME stala Radka Ševčíková v roce 1999 v La Coruna v HK do 75 kg za výkon 230 kg (102,5, 127,5). První medaili v hodnocení ME získala v ženách Soňa Vašíčková v roce 1991 ve Varně, kde v těžké váze za výkon 182,5 (77,5, 105) brala stříbro. První juniorkou s medailí ze startu na ME juniorek se stala Veronika Buroňová, která v roce 1998 v Sofii získala bronzové medaile v HK do 63 kg za výkony 185 (77,5, 107,5).

Bilance v zisku medailových umístění na ME-MS-OH za dobu trvání Českého a do roku 1992 Československého vzpírání je lichotivá. Z celkového množství 305 medailí jsme získali 39x 1. místo, 82x 2.místo a 184x 3. místo.

Od roku 1989 se naši závodníci zúčastňují ME-MS Masters. Bez výsledků z MS v roce 2004 jsme získali celkem 374 medailí, z toho 181 zlatých, 108 stříbrných a 85 bronzových. Nejvíce startů spojených se ziskem medailových umístění mají závodníci Karel Saitl (1924), Oldřich Lexa (1933), Karel Prohl (1947), Jan Helebrant (1946), Antonín Spáčil (1925), Jiří Šmolík (1951). V kategorii Masters se prosazují i naše závodnice Ludmila Prohlová, Marie Orságová, Jarmila Kaláčová a Jitka Štolfová. Do „Hall of Fame“ EWF Masters byli v průběhu let přijati Karel Saitl, Oldřich Lexa, Antonín Spáčil, Karel Prohl, Ludmila Prohlová a Marie Orságová. V rámci IWF Masters si toto vyznamenání zasloužili Karel Saitl a Oldřich Lexa. V kategorii funkcionářů se této cti dostalo Miloslavu Glížovi.

V roce 1993 v rámci oslav 100 let vzniku vzpírání v Čechách byla vyhodnocena desítka nejlepších vzpěračů naší historie. V anketě nejlepších vzpěračů století zvítězil Hans Zdražila, v desítce bez dalšího pořadí se umístili Jaroslav Skobla, Václav Pšenička st, Václav Pšenička ml, Ondrej Hekel, Karel Saitl, Anton Baraniak, Otto Zaremba, Dušan Poliačik, Karel Prohl. Dalších minimálně deset je nutné jmenovat: Bohumil Durdis, Václav Bečvář, Zdeněk Otáhal, Rudolf Strejček, Petr Pavlásek, Jan Nagy, Boleslav Pachol, Miloš Čiernik, Bohuslav Braum, Pavel Khek, Jiří Zubrický, Bruno Matykiewicz, Petr Hudeček, Petr Sobotka.

Vítězi Olympijských her se stali Jiří Skobla v roce 1932 v HK +82,5 kg s výkonem 377,5 kg (80, 92,5, 90, 125), Hans Zdražila v roce 1964 v HK do75 kg s výkonem 445 kg (130, 137,5, 177,5) a Otto Zaremba 1980 v HK do 110 kg s výkonem 395 kg (180, 215).

Tituly mistrů světa získali ve čtyřboji Jiří Skobla 1923 v HK +82,5 kg, v trojboji Hans Zdražila 1964 v HK do 75 kg , ve dvojboji Otto Zaremba 1980 (100 kg). Všichni tří získali svá prvenství při startu na výše zmíněných OH. Jiří Zubrický 1984 v HK +110 kg za 405 kg (175, 230) a Petr Hudeček 1985 v HK do 110 kg za 367,5 kg (165, 202,5) v kategorií juniorů do 20 let, v trhu Ondrej Hekel 1972 v HK do 75 kg s výkonem 142,5 kg. Tituly mistrů Evropy získali v pětiboji Václav Bečvář 1933 v HK +82,5 kg za výkon 552,5 kg (90, 82,5, 102,5, 117,5, 160), v trojboji Václav Pšenička st. 1934 opět v těžké váze s výkonem 385 kg (120, 120, 145), v trhu Ondrej Hekel 1970 v HK do 67,5 kg s výkonem 135 kg) a v roce 1971 o HK výše za výkon 145 kg. Karel Prohl 1976 v HK do 56 kg za trh – 112,5 kg, Pavel Khek 1979 v HK do 110 kg – 175 kg), v nadhozu Karel Prohl 1978 (56 kg – 142,5 kg), ve dvojboji, trhu a nadhozu Radoslava Ševčíková 1999 v hmotnostní kategorii do 75 kg – 230 kg (102,5, 127,5). V kategorii juniorů do 20 let ve dvojboji a v nadhozu Jiří Zubrický 1984 (+110 kg), Petr Hudeček v roce 1985 v hmotnostní kategorii do 110 kg, v trhu Petr Sobotka 1993 (+108 kg – 170 kg), ve dvojboji, trhu a nadhozu Petr Sobotka 1995 v hmotnostní kategorii nad 108 kg výkonem 370 (160, 210) v nadhozu Ondrej Rusznyák 1983 (56 kg – 137,5 kg). Dále naši závodníci v kategorii juniorů do 16 let získali celkem 8x titul v jednotlivých disciplínách a ve dvojboji.

Mezi světové rekordmany se zařadili Antonín Hrabě (jednoruče), Václav Pšenička st, Hans Zdražila, Rudolf Strejček (junior), Otta Zaremba, Jiří Zubrický (junior), Petr Sobotka (junior). Mnohé jimi překonané světové rekordy nesplňovaly přísné podmínky IWF a nebyly uznány. Vždy se jednalo o vynikající výkony, které dlouhou dobu vévodily domácím rekordním tabulkám.

Neuvěřitelných patnáct ME-MS všech věkových kategorií pořádaných na území Čech. I z tohoto hlediska lze konstatovat, že naše členství v EWF-IWF je aktivní, nesedíme s rukama za zády. Naše aktivita někdy vyšla naprázdno, konkurs vyhrál lépe připravený. V jednom případě jsme podlehli politickému tlaku a již přidělené MS jsme postoupili Švédsku (1963). Někdy jsme vytrhávali trn patě nejvyšším vzpěračským orgánům a přijali mistrovství na poslední chvíli. Stali jsme se mistry improvizace. Několikrát jsme bez uzardění mohli prohlásit, mistrovství bylo po organizační stránce zdařilé a posloužilo dalšímu rozvoji vzpírání u nás i ve světě.

Členem mezinárodní federace vzpírání se stal Český svaz vzpírání dne 15.7.1912. Patříme mezi nejstarší svazy na světě s členstvím ve mezinárodní federaci vzpírání. Pouze sedm národních svazů získalo členství dříve než my. Přestože Čechy patřily do soustátí Rakousko – Uhersko, prosadil arch. Rudolf Schindler na zasedání mezinárodní federace v Berlíně v roce 1913 právo sdružování svazů národních a tím umožnil start českých vzpěračů na mistrovství Evropy a světa pod národní vlajkou. V oblasti diplomacie se na rozvoji světového a evropského vzpírání podíleli mnozí přední mužové našeho sportu. Prvním se stal arch. Rudolf Schindler, který byl ve dnech 6.-7.6.1913 v Berlíně zvolen do „Internationaler Weltverband für Schwerathletik“. Ve funkci člena této mezinárodní organizace pracoval do roku 1920. Dne 25.7.1924 byl na mezinárodním kongresu při OH v Paříži zvolen za člena „Fédération Internationale Haltérophile“ Josef Purckner, který v této funkci setrval do roku 1932. Na mezinárodním kongresu FIC byl při OH v Los Angeles v roce 1932 vystřídán Františkem Menšíkem, který zde pracoval ve funkci „Vice presidents“. Ve funkci byl potvrzen na Olympijském kongresu v Berlíně v roce 1936. V následujícím roce 13.9.1937 v Paříži rozšířil svoji činnost o členství v „Referee Committee“. Po skončení 2. Světové války na kongresu ve dnech 17.-18.10.1946 opět v Paříži, F.Menšík své pozice ve federaci obhájil. Na kongesu při OH v Londýně dne 7.8.1948 zůstává ve funkci „Vice Presidents“, ve které pracoval až do následujících OH v Helsinkách v roce 1952. Zde byl zvolen do funkce „Bureau Members“. Kongres zasedající v roce v Mnichově udělil Františkovi Menšíkovi za zásluhy o rozvoj evropského a světového vzpírání zlatou medaili. Připravil do vrcholných funkcí svého následovníka Bedřicha Poulu, který při OH v Melbourne dne 22.11.1956 byl zvolen do funkce „Bureau Members“. Svoji funkci obhájil i na následujících OH v Římě a Tokiu v letech 1960 - 1964. Na kongresu při OH v Mexico-City dne 11.10.1968 byl zvolen do funkce „Vice Presidents“. Na kongresu před mistrovstvím světa v roce 1971 v Limě, byl p. Poula zvolen do funkce „President Technical Committee“. Ve svých funkcích byl potvrzen na Olympijském kongresu dne 25.8.1972 v Mnichově a 25.7.1976 v Montrealu a ve funkci „Vice Presidents“ i na OH v Moskvě dne 17.7.1980. Svoji činnost ve vrcholných orgánech IWF končí na OH v Los Angeles, kde byl vyznamenán titulem „Honorary Vice President“. V roce vzniku EWF se Bedřich Poula stal jejím spoluzakladatelem. Byl zvolen do Exekutivy, kde zasedal do roku 1973, kdy byl zvolen do funkce „Vice Presidents“. Tuto funkci vykonával do roku 1977, kdy byl vyznamenán titulem „Honorary Vice President“. V roce 1985 za zásluhy o rozvoj mezinárodního sportu převzal z rukou presidenta Mezinárodního Olympijského výboru Samaranche stříbrný Olympijský řád. Pan B.Poula připravil pro mezinárodní funkce svého následovníka ing. Jaromíra Vítka, který na zmíněných OH byl zvolen do funkce člena „Executive Board“. V této funkci byl potvrzen na kongresu 1.12.1988 v Jakartě. V IWF pracuje dodnes v Technické komisi. Do Exekutivy EWF byl zvolen v roce 1977 a v různých funkcích zde pracoval do roku 1991.

Dalšími spoluzakladateli EWF se v roce 1969 stali MUDr. Jaroslav Čech, Karol Wiener. Dr. J.Čech pracoval v lékařské komisi do roku 1973. Pan Karol Wiener byl při zakládajícím kongresu zvolen do funkce presidenta „Auditors Committee“. V následujících letech 1981 – 1994 byl čestným členem EWF. MUDr. Jiří Michl je dalším lékařem pracujícím v této federaci. Služebně nejmladším funkcionářem se stal v roce 2003 bývalý reprezentant České republiky Petr Krol, který pracuje ve funkci člena Technické komise EWF.

Státními trenéry se v průběhu 110 let stali Josef Balej, Fridolin Hoyer, Antonín Bína, J.A.Pípal, Václav Zvěřina, František Kopřiva, Sláva Šindelář, Rudolf Urban, Jaroslav Kulhánek, František Menšík, Josef Matějček, Artur Ježek, Josef Sofroň, Josef Hantych, Bedřich Poula, Václav Peterka, Antonín Drešl (muži, ženy), Emil Brzóska, Karel Duspiva, František Škarda, Jiří Vodrážka, Miroslav Kozel (ženy), Miroslav Vrbka. Každý z nich dokázal zanechat svůj otisk v našem tréninkovém systému. Mnozí z nich byli ve své době vynikajícími závodníky, ve svých dalších funkcích výrazně ovlivňovali chod vzpírání.

Za všechny vzpomeňme Fridolina Hoyera, Antonína Bínu, Františka Menšíka, Antonína Drešla a Emila Brzósku. F.Hoyer zavedl první metodiku, podílel se na vzniku pravidel, řídil soutěže, založil sportovní školu. Reprezentačního trenéra vykonával v prvních letech 20. století. Antonín Bína vedl reprezentaci mezi světovými válkami s přestávkami několik desetiletí a dokázal vychovat více generací vzpěračů. František Menšík při svých trenérských povinnostech pracoval ve svazové funkci mezinárodního tajemníka Československého svazu těžké atletiky a ve funkcích člena FIH (vzpírání) a IAWF (zápas). A.Drešl vedl naši reprezentaci v letech 1963 – 1978. Má velkou zásluhu na rozvoji metodiky přípravy od poloviny šedesátých let minulého století. Závodníci Hans Zdražila, Zdeněk Otáhal, Ondrej Hekel, Karel Prohl, Boleslav Pachol, Rudolf Strejček, Petr Pavlásek, Jan Nagy, patřili v té době mezi nejlepší v Evropě a na světě. Emil Brzóska vedl reprezentaci v letech 1979 – 1988. Podílel se na sportovním mistrovství Otty Zaremby, Dušana Poliačika, Bruna Matykiewicze, bratrů Rusznyákových, , Miloše Čiernika, Antona Baraniaka, Luboše Vymazala, Pavla Kheka, Bohuslava Brauma a získal s nimi řadu vynikajících výsledků včetně olympijských medailí.

Předsedou (presidentem) svazu se stali František Malý, arch. Rudolf Schindler, Antonín Frič, Antonín Bína, Václav Zvěřina, František Menšík, Josef Matějček, Josef Hantych, Jaroslav Hašek, František John, Bedřich Poula, ing. Jaromír Vítek, JUDr. Petr Hron, JUDr. Ladislav Adamec, František Škarda, František Zázvorka a Emil Brzóska. To byli a jsou muži s rozhodujícím vlivem na rozvoji našeho sportu. Společně s trenéry patří do zlatého fondu Československého a Českého vzpírání.

Systém soutěží byl v historii několikrát měněn. Dnešní podoba odpovídá potřebám vzpírání. Národní mistrovství jednotlivců probíhá ve všech mezinárodně uznávaných věkových a hmotnostních kategoriích a začíná v kategorii staršího žactva (13-14 let), pokračuje juniory do 17 let (15-17 let), juniory do 20 let (15-20 let), seniory (od 17 let), Masters (35 let a výše). Navíc máme zařazenou kategorii mladších žáků (11-12 let). V kategorii žen jsou vyhlašovány juniorky do 17, 20 let, ženy a Masters.

Roku 1930 byla zřízena celostátní soutěž družstev pod názvem 1. liga mužů. Do té doby svaz vyhlašoval nejlepší kluby roku na základě získaných cen ze soutěží jednotlivců. V průběhu uplynulých let byl model kolektivních soutěží často měněn. Rozličný počet startujících družstev, systém bodování a hodnocení se měnil podle momentální potřeby a dobových možností. V dnešní době soutěže družstev probíhají tříkolově, vyhodnocují se pomocí Sinclairového koeficientu. Soutěže probíhají ve všech věkových kategoriích a od roku 2005 se opět stanou vícestupňovitými.

Nejvíce titulů mistrů Čech, ČSR, ČSSR, ČSFR, Česka v kategorii mužů získal dnes již neexistující vojenský klub Dukla Plzeň, který zvítězil 16x. Pouze o jeden titul méně vybojovali závodníci Bohemians Praha, ale poslední již v roce 1961. Mezi nejsilnější oddíly současnosti patří Baník Sokolov se 14 tituly. Policejní klub Olymp Praha zvítězil 11x. Po čtvrté za sebou a celkových 8 titulů získal Sportovní klub vzpírání Baníku Havířov. První šestici historicky nejúspěšnějších klubů uzavírá ŽD Bohumín s 5 tituly. V kategorii žen je bezkonkurenční Sokol Moravská Ostrava s 12 tituly. SKV Baník Havířov, Baník Sokolov, PSK Olymp Praha, Glaverbel Teplice, Sokol Ostrava, ŽD Bohumín jsou oddíly dlouhodobě zásobující reprezentaci výbornými závodníky. Vynikající závodníky dokáží vychovat i v malých venkovských oddílech. Za všechny jmenujme Nový Hrozenkov, Lokomotivu Cheb, Rotas Rotavu, Lonku Příbor, Tatru Kopřivnice, Sokol Zlín.

Československé a České vzpírání mělo štěstí na těžké a supertěžké váhy. Počínaje Josefem Soukupem, Gustavem Frištenským , Josefem Ludvíkem z počátku 20. století, přes Jaroslava Skoblu, Václava Pšeničku, Václava Bečváře, Václava Syrového, Petra Pavláska, Jana Nagyho, Rudolfa Strejčka, Bohuslava Brauma, Pavla Kheka, Jiřího Zubrického, Petra Hudečka k součastnému reprezentantu Petrovi Sobotkovi. Všichni jmenovaní patřili ve své době k evropské a světové špičce. Na soutěžích ME-MS-OH vybojovali celkem 69 medailí. Jaroslav Skobla se stal olympijským vítězem, Václav Bečvář a Václav Pšenička mistrem Evropy ve vícebojích, Jiří Zubrický se stal mistrem Evropy a světa v kategorii juniorů. Petr Hudeček oba tituly sice získal v nižší HK, ale seniorskou kariéru prožil v supertěžké váze a na OH 1988 dokázal vybojovat 4. místo. Absolutní neoficiální historické rekordy Česka drží Pavel Khek v trhu 197,5 kg (1983), Jan Nagy v nadhozu 242,5 kg (1976), Jiří Zubrický ve dvojboji 437,5 kg (1987).

V období mezi 1. a 2. světovou válkou existoval „Bund der Deutschen Amateur – Athleten in der ČSR“ se sídlem v Chomutově (Německý svaz těžké atletiky v ČSR) a se svými 10 kluby se připojil jako podsvaz k ČSTA a příslušná smlouva byla podepsána 13. dubna 1924 na valné hromadě v Chomutově. V tomto svazu vyvíjela svoji sportovní činnost sudetoněmecká část obyvatelstva z pohraničních oblastí republiky. Ke konci 30. let bylo v této organizaci již registrováno kolem 40 klubů. Pořádali své vlastní turnaje a mistrovství. Pouze mimořádně se zúčastňovali oficiálních mistrovstvích země.

V součastné době klade Český svaz vzpírání velký důraz na rozvoj mládežnického vzpírání. Ve spolupráci s ministerstvem školství, mládeže a sportu byly v roce 2000 ve vzpírání zřízeny čtyři Sportovní centra mládeže v Sokolově, Teplicích, Ostravě a Havířově s počtem 15 mládežníků na jedno středisko. V čele každého Sportovního centra stojí profesionální trenér. Systém soutěží je propracován s návazností na soutěže dospělých s přihlédnutím ke věkovým specifikám. Soutěže jsou rozděleny do čtyř věkových kategorií. Tříčlenná družstva mladších žáků (11-12 let) soutěží v takzvaném žákovském trojboji, který sestává z trhu, trojskoku z místa a hodu plným míčem přes hlavu. V každé disciplíně má závodník tři pokusy z nichž se nejlepší počítá do výsledného trojboje. Starší žáci (13-14 let), junioři do 17 a 20 let soutěží již v klasickém dvojboji. Také tyto věkové kategorie mají svoji samostatnou ligovou soutěž, která probíhá tříkolově s postupem nejlepších do finále, které určí vítěze a mistra České republiky. Všechny jmenované kategorie mají své samostatné národní mistrovství jednotlivců. Výchovou vzpěračské mládeže se zabývá 30 oddílů a klubů vzpírání v Česku. Největších úspěchů v práci s mládeží dosahují tradiční centra vzpírání v Sokolově, Havířově, Teplicích, Ostravě a Bohumíně, ale také ve Zlíně, Boskovicích, Rotavě, Chebu, Novém Hrozenkově.

Výkonná rada Českého svazu vzpírání má devět členů. Je volena Valnou hromadou Českého svazu vzpírání na čtyřleté období. Členy Výkonné rady se stávají předsedové komisí rozhodčích, soutěžní, ekonomické, právní, reprezentační a mezinárodní. Jsou voleni dva místopředsedové, revizor a president svazu.

S použitím svazových materiálů napsal
Karel Prohl
V Bohumíně dne 08.09.2004