Na jiném místě si můžete přečíst komentář předsedy RK ČSV Karla Prohla. Tady, chcete-li, pojďme se podívat na mistrovství starého kontinentu, ještě i z dalších hledisek. Nejprve se vraťme k vystoupení českých zástupců.
Není pochyb o tom, jak významnou úlohu hraje umístění. Pro mnohé dokonce rozhodující, bez ohledu na výkon. V Trenčíně však byla kvalita jednotlivých kategorií natolik rozdílná, že vnímat úroveň reprezentace jen podle zaujaté pozice na ME by bylo dosti ošidné. Pokusím se to v následujících řádcích, doufám, že argumentativně, doložit.
Zatímco loni Veronice Buroňové hvězdy přály, letos víceméně srovnatelný výkon stačil jen na dvanáctou příčku. O váhu výš by z toho hypoteticky bylo místo šesté… Přitom, reálně se dalo čekat, že se závodnice nahrnou právě do HK 63, kde bylo na předchozím šampionátu málo výkonnostně nabito. Je už takovým zvykem, že se zhusta nominace většiny výprav řídí situací na minulém klání. Tam, kde existuje možnost lavírovat mezi kategoriemi, tam se často vychází právě jen z úrovně obdobného minulého zápolení. A tak se nezřídka neopodstatněně a až neuvěřitelně často přelévají závodníci a závodnice z jedné kategorie do druhé, zatímco by více prospělo spíše předvídat než mechanicky zhodnocovat situaci minulou. Takže, nejspíš se na ME 2002 poněkud vyprázdní HK 85 a zejména 105, a dá se čekat nápor do HK 94. U žen zřejmě mj. bude náročnější soutěž mj. v HK 69. Nicméně, ani setrvání v HK 63 mnoho štěstí nepřinese, protože do ní určitě dozrají rychle progredující silačky z HK 58, kde letos zaznamenáváme obrovský růst nejen v Evropě, ale i v jiných světadílech.
Podívejme se, kam lze vystoupení našich na ME v Trenčíně zařadit v kontextu celé jejich dosavadní kariéry - měřeno Sinclairem.
Veronika Buroňová zůstala pouze o 0,4 b. za osobním rekordem. A další ženy? Lenka Orságová -3,8 bS (ale její forma vrcholí zpravidla ve druhé polovině roku!), Radka Ševčíková -5,6 bS (po zranění je druhý nejlepší životní výkon více hodnotný, než by se na první pohled jevilo), Jana Volfová -0,2 bS (nicméně, na mezinárodní půdě jde o nejkvalitnější výsledek s +2,0 bS). Celkově můžeme, na základě tohoto kritéria, tvrdit, že české ženy neposkočily výkonnostně kupředu, zároveň ale rozhodně nezaostaly za stávající kvalitou. Leč, svět a Evropa ustavičně spěchají nahoru (letošní výsledky z Asie, Afriky či obou Amerik jsou toho nejednou mocným dokladem), budeme tedy muset toto tempo zachytit, když už je rovnou nebudeme určovat. K tomu, aby české vzpěračky obhájily či poněkud polepšily postavení mezi reprezentacemi ostatních zemí mají, myslím, předpoklady, jež budou ovšem naplněny pouze za cenu tvrdé práce. A kéž se už v závěsu za našimi nejlepšími zablýskne další příslib. Zatím tomu tak, žel, není.
Totéž měřítko mezi muži charakterizují tato čísla: Petr Stanislav -5,0 bS (na mezinárodní scéně jde však o výsledek nejhodnotnější!), Zbyněk Vacura -4,5 bS (a alespoň potvrzení loňské zvýšené jakosti), Petr Hrubý +16,9 bS (jedinečný, na české poměry až báječný posun výš!!), Miroslav Cichý +4,0 bS (tenhle fakt nezaslouženě zapadl; mezitím se závodník znovu zlepšil…). Jiří Mandát -5,1 bS, Bronislav Kolář -9,2 bS (s ohledem na debuty na velkých závodech to však lze ještě pokládat za solidní starty), Libor Wälzer +11,7 bS (za tohle osobní zlepšení je 17. místo vskutku malou odměnou…).
Evidentně tedy shledáváme, že stejně jako u žen nikdo vysloveně nezklamal. Dva chlapi ovšem ukázali, že i česká reprezentace může přijít na šampionát s lidmi, kteří jsou s to předvést výrazně pozvednutá maxima právě na nejprestižnějších soutěžích. Tomu jsme už skoro odvykli..!
Plně souhlasím s podotknutím K. Prohla - jak Cichý, tak Mandát ani zdaleka nevyčerpali hmotnostní limit, a mají nejspíš výraznější perspektivu o váhu níž. U jiných národů, krom těch na chvostu, takové rozkročení mezi hmotnostní limity kategorií nenajdeme…
Můžeme si všimnout i další příjemné okolnosti. Zatímco dříve jsme zaujímali zhruba tytéž pozice, ale každé místečko výše bylo skoro až propastně vzdáleno, dnes jsou Vacura, Hrubý, Wälzer a taky Petr Sobotka v dostupné a překonatelné vzdálenosti od, řekněme, kvalitní evropské třídy. Půjdeme-li tedy o další schůdek nahoru, začneme se proklubávat alespoň do první desítky. To už znamená start v A-skupině, lepší taktická východiska atp. Stručně hodnoceno: česká reprezentace mužů obhájila loni nabyté pozice a naznačila chuť a schopnost pokoušet se o dobývání druhdy dlouholetých, avšak také už roky ztracených postavení.
Připomeňme si ovšem, že jsme teprve nakročili, nikoli vystoupali vzhůru. Vždyť na ME muži neporazili ani jednoho zástupce Ruska, Turecka, Ukrajiny, Arménie, Moldavy, Gruzie, Polska, Německa. Nemáme dokonce ani jeden „skalp“ Belgie, Francie či Estonska. Bulhary jsme porazili jen za předpokladu, že nedokončili soutěž, u Maďarů a Bělorusů platí totéž. Bez ztráty kytičky jsme obstáli pouze proti Rakušanům, Švýcarům, Holanďanovi, Kypřanovi, Norovi a zástupci San Marina…S Albánií máme skóre 1:3. Čili nebylo by nic horšího, než kdybychom podlehli jakémukoliv sebeuspokojení. Berme náš pokrok jako povzbuzení, nic míň, ale ani víc.
Mezi muži na ME skončil náš premiant Petr Hrubý až 58. podle Sinclaira; Radka Ševčíková naproti tomu obsadila 12. místo! Pokud bychom sestavili pořadí vždy jen podle jediného nejlepšího výkonu z každé reprezentace, pak by byly české ženy na ME, díky Radce šesté - dokonce i před Tureckem, Řeckem, Bulharskem, Slovenskem či Německem, zatímco Petrův výkon postačuje v obdobné tabulce jen na 18. místo (ale k postupu o pouhopouhé jediné místečko výš by bylo třeba dalších deseti bodů!!).
Nejstručnější formulace problémů českého vzpírání v mezinárodním kontextu lze tedy vyjádřit takto: máme jednu špičkovou závodnici, ale ani jednoho příslušníka elity mezi muži. Po stránce alespoň průměrné evropské kvality však máme k dispozici více mužů než žen. Je tedy jasné, kde nás bota tlačí. Muži nutně potřebují upravit metodiku, systém a intenzitu přípravy tak, aby produkovala nejen skupinu solidních borců, ale i špičky. Jak na to, pregnantně vyslovuje Karel Prohl. Ženy stojí před poněkud jiným úkolem. Asi jsme s to dostat i další závodnice poměrně vysoko (bez dřiny to však nepůjde); neumíme ale nalézt další talenty. Že to souvisí i se strukturou domácích soutěží, je rovněž nabíledni.
České vzpírání potvrdilo odraz ode dna. K vyhřívání na výsluní má ale ještě daleko.
Rudolf Drmola
