se budou konat v termínu 26. 7. – 11. 8. 2024. Neuškodí ve zkrácené podobě připomenout jejich starověkou historii.
Starověké olympijské hry
O tom, kdo založil Olympii a Olympijské hry nám dávají nejvíce odpovědí samozřejmě mýty a staré pověsti. Podle nejrozšířenější verze ji měl založit Hérakles, který předtím zničil království Augeia, pověstného svým chlévem. Podle jiné pověsti položili základní kámen Olympie Argonauté po návratu z Kolchidy. Vybrali Olympii a místo zasvětili Diovi. Založení Olympie se také připisovalo Pelopovi. Ten porazil v boji o život (v jízdě ve spřeženích) krále Oinomaa, dobyl celý poloostrov, který se po něm jmenuje Peloponnésos a na památku svého vítězství založil v Olympii Olympijské hry.
Olympijské hry, nejslavnější všenárodní řecké hry, se konaly v Olympii v Élidě v západním Peloponnésu s posvátným okrskem Diovým, zvaném „altis“ (háj). Rok 776 př. n.l., který se uvádí jako počátek her v souvislosti s tím, že byl vzat za základ řecké chronologie počítání let. Není rokem vzniku her, ty jsou určitě starší; jeho význam byl v tom, že se poprvé začala zapisovat jména vítězů a vést o nich chronologické záznamy. Prvním zapsaným vítězem se stal élejský aristokrat Koroibos. Čtyřleté období mezi konáním her se používalo jako jednotka času. Slavnosti se pořádaly každého čtvrtého roku koncem léta. V 5. století př. n.l. byl v Olympii zbudován chrám se sochou Diovou vyrobenou ze zlata a slonoviny a považovanou za jeden ze sedmi starověkých divů světa. Její podoba je známá pouze z élidských mincí (na obrázku rekonstrukce z mincí a popisů z kronik). Feidiás dokončil toto dílo asi v roce 433 před n. l. Odhady výšky sochy se pohybují mezi 9 – 12,5 metry. Pokud by Zeus stál, byla by socha vysoká až 18 m. Diovo roucho a vlasy byly ze zlata, nepokryté části těla ze slonoviny, trůn z cedrového dřeva vykládaného ebenem a znovu slonovinou. Jádro sochy bylo dřevěné. Socha byla převezena asi roku 394 do Konstantinopole, kde ji zničil oheň, pravděpodobně roku 462 nebo 475.
Nejstarší Hry obsahovaly pouze běh na vzdálenost jednoho stadiónu (192,27 m), běžci měli kolem beder zástěrku, kterou v roce 720 př. n.l. Orsippos ztratil a přesto závod dokončil, ujal se zvyk, že borci závodili zcela nazí. Později přibyl běh na dvě délky stadia s obrátkou zvaný diaulos (14. Hry, 724 př. n.l.), dále dlouhý běh vytrvalců (15. Hry, 720 př. n.l.), gymnastické zápasy, zvláště pentathlon – pětiboj (18. Hry, 708 př. n.l.), ten začínal během. Poté následoval skok do dálky, který se prováděl z krátkého rozběhu, a závodníci si při něm pomáhali jednoručními činkami. Třetí disciplínou byl hod diskem vážícím 1,5 až 6 kg. Házel se z místa. Předposlední disciplínou pak byl znovu hod, tentokrát oštěpem měřícím 120 – 150 cm. Oštěp byl uprostřed ratiště opatřen řemínkem ukončeným kličkou, jehož účel není zcela jasný, ale předpokládá se, že pomocí něj dostal oštěp do rotace, aby letěl bezpečněji a přesněji. Neházelo se totiž jen do dálky, ale i na přesnost. Vyvrcholením pětiboje byl zápas – zvítězil ten, kdo protivníka třikrát hodil na zem. Další olympijské disciplíny: od 23. olympiády (688 př. n. l.) se boxovalo, od 25. OH (680 př. n. l.) závodili dvoukolé vozy se čtyřspřežími a byl zařazen pankration (spojení zápasu a boxu), na 37. olympiádě se do závodu zapojili i dorostenci, kteří závodili v běhu. Od následující olympiády už závodili mladíci i v pětiboji a od 41. v boxu. Na 65. olympiádě byl zaveden běh branné zdatnosti se štítem, přilbou a mečem. Na 93. – 101. olympiádách obohatilo program her pět disciplín v závodech na vozech a koních v hipodromu. Na 96. olympiádě začali závodit i trubači a hlasatelé, nikoli o přednes, ale o sílu hlasu a právo vyhlašovat vítěze. Od 5. století př. n.l. se konaly také soutěže umělecké. Za 1 169 let konání starověkých Olympijských her se jich uskutečnilo 293 a zvítězilo na nich 4 237 sportovců.
Hry měli dvě etapy; přípravné a závodní. Přípravná etapa začínala již deset měsíců začátkem her volbou 9 – 12 členného sboru pořadatelů, kteří měli v popisu práce organizační přípravy, výběr a dohled na přípravu závodníků, soudcování a rozdílení cen. K zajištění propagace se rozcházela élidská poselství po Řecku s pozváním a vyhlašovala „svatý mír“ (ekecheiriá), v době konání olympijských her byly zastaveny veškeré válečné akce. Přihlášení závodníci museli prokázat svobodný původ a mravní bezúhonnost a alespoň deset měsíců soustavného výcviku. Třicet dní před závody se sešli všichni v Olympii ke společnému tréninku. Soutěžit mohli zprvu pouze Řekové. Druhá etapa byla slavnostní přísaha. Hry nebyly zábavou pro davy – jako později u Římanů („chléb a hry“) – představovaly demonstraci symbiózy ducha a těla. V době svého vrcholu se Olympijských her mohlo zúčastnit okolo 500 závodníků, počet diváků se odhaduje na desetitisíce, ale určitě ne více než 50 000. Kapacita stadionu byla 45 000 diváků. Závody trvaly nejdříve jeden, později s přibývajícími disciplínami, až pět dní. OH začínaly slavnostním průvodem zakončeným velkou obětí Diovi, následovali soutěže, vyhlášení vítězů, děkovnou obětí a hostinou pro vítěze. Olympionik (titul pouze pro vítěze) měl právo postavit si v posvátném háji sochu s nápisem, po trojím vítězství mohla být portrétní. Dnes smí tento titul používat každý, kdo se OH zúčastní. Dokonce existuje mezinárodní organizace sdružující bývalé olympioniky, která jim uděluje čestný titul OLY, který má každý z nich právo psát za jménem. U nás je zaveden Klub olympioniků, který sdružuje účastníky letní i zimní účastníky olympijských her.
Po ovládnutí Řecka Římany (146 př.n.l.) nastal úpadek OH. Závodníci řeckého původu již byli v menšině. Hry dostaly mezinárodní charakter a s Řeky soutěžili Syřané, Féničané, Ilyrové, Afričané, Babyloňané. Hry ovládly pěstní souboje a zápas. Ještě později byly zařazeny závody koňských spřežení a gladiátorské zápasy. Naprostý úpadek olympijských her nastal v době rozšíření římského vlivu. V roce 67 n. l. se olympijským vítězem v závodě koňských spřežení stal císař Nero, aniž by vůbec projel cílem – jeho protivníci raději odstoupili ze strachu, že by za svou opovážlivost soupeřit s krutým císařem mohli zaplatit svými životy. V roce 80 př. n. l. římský generál Sulla přemístil 175. Hry do Říma.
Každého pátého roku se konal v Olympii při slavnosti bohyně Héry, na olympijském stadiu závod dívek v běhu. Závodní dráha byla o jednu šestinu stadia kratší než u mužů, to je asi 160 m, a dívky byly rozděleny do tří věkových kategorií. Odměnou vítězek byl olivový vínek, kousek masa z krávy obětované Héře a právo postavit si sochu v Héřině chrámu. Představu o běžkyních poskytuje bronzová soška ze 7. stol. př. n. l., která byla objevena v místech starobylé věštírny v Dódóně (běžící spartská dívka s rulíky vlasů si přidržuje sukénku, aby ji v běhu nepřekážela) nebo římská kopie ztepilé závodnice z Vatikánského muzea v krátkém chitonu bez rukávů, s obnaženým levým ramenem a levým ňadrem (závodnický úbor, str. 185). Kromě toho se mohly ženy účastnit také hippických soutěží, ale ne vlastním výkonem jako jezdkyně nebo vozatajky, ale jako majitelky jezdeckých koní nebo čtyřspřeží. Ty za ně řídili najatí vozkové nebo žokejové, ale čestný vínek za vítězství obdržela majitelka vítězných koní. První takovouto vítězkou se stala Kyniska, dcera spartského krále Archidáma II. na 96. a 97. Olympiádě (= rok 396 a 392 př. n. l.). To se nám zachovalo na podstavci votivního daru pro olympijský chrám. Po ní této cti dosáhlo ještě pět dalších dívek, které ale byly většinou příslušnice bohatých aristokratických rodů a měly tedy prostředky na vydržování závodních stájí.
Olympijské hry zrušil v roce 394 n. l. římský císař Flavius Theodisius I. (Magnus), který vládl v letech 379 – 395. Zákonem vyhlásil v roce 380 křesťanství státním náboženstvím a nechal rozbořit pohanské chrámy, tudíž i chrámy v Olympii. Protože se Olympijské hry konaly na oslavu Dia, byl důvod je zakázat. V roce 393 se konala poslední, v pořadí 293. Olympiáda.
