Pro letošní rok bylo vypsáno v rámci mistrovství republiky jednotlivců celkem 13 věkových kategorií + šampionát akademiků. Soutěží se zúčastnilo 371 (W120 + M251) + 37 akademiků. Někteří využili možnost soutěžního řádu a startovali v navazujících věkových kategoriích. Bylo rozděleno 303 medailí (144+101+58). Napříč věkovými kategoriemi nebylo obsazeno 17 hmotnostních kategorií (mimo kategorie Masters a akademiků), ve 13 HK startovali jen jeden soutěžící, v 16 HK dva soutěžící, v 18 HK tři soutěžící. V šampionátu do 23 let startovala téměř polovina startujících z mladších ročníků. I v letošním roce Český svaz vzpírání zajistil financování všech mládežnických kategorií a na všech soutěžích proplacení nákladů rozhodčím. Tři tituly v kategoriích W20, 23 a W dokázaly vybojovat dvě nadějné vzpěračky, Eliška Malcharcziková (OST) a Pavlína Šedá (HOL). Dalších devět vzpěraček a vzpěračů mají po dvou titulech. V hodnocení oddílů/klubů v úspěšnosti s bodovým vyjádřením je zaznamenáno 31 oddílů/klubů. Od tohoto čísla se nám odvíjí počet aktivních oddílů/klubů v letošním roce. Bodové hodnocení 7+5+4+3+2+1 za 1-2-3-4-5-6 místo. V tomto hodnocení vítězí TJ Holešov společně se Sokolem Moravská Ostrava se 154 body, bronzovou příčku obsadil SKV OZ Horní Suchá 135 bodů. Žádný oddíl/klub nedokázal bodovat ve všech třinácti (W15, 17, 20, 23, W a WM + M12, 15, 17, 20, 23, M, MM) vypsaných věkových kategoriích. Ostravě chybí jen WM a M, Holešovu W15, WM a M15; Horní Suché M17, MM a WM. Ostatním chybí účast na více než třech šampionátech. V počtu zisku zlatých medailí patří prvenství Horní Suché, jejichž členové vystoupili na nejvyšší stupeň celkem 15x, Ostravě se to podařilo 13x a Teplicím 11x. V počtu medailí vítězí Holešov 28 (10+9+9) před Ostravou 22 (13+5+4), Horní Suché po 19 (15+2+2) a Teplicemi (11+5+3) a v této tabulce registrujeme 31 oddílů/klubů. Více než 20 medailí získaly kluby Holešov, Ostrava a Hellas, více než 10 medailí dalších 9 klubů.
Soutěžní komisi ČSV se podařilo skloubit šampionáty shodných věkových skupin W+M s výjimkou W+M a Masters do jednoho dne. Z organizačního hlediska výborné řešení, z pohledu délky soutěže v některých případech katastrofa. Rekordní délka soutěží s technickou poradou a vážením překračují deset a více hodin. Závodník se v cizím městě odváží v 9.00 hodin a na činku nastupuje v podvečerních hodinách. Případní diváci se přijdou podívat pouze na své rodinné příslušníky. Zbytek diváků tvoří čekající závodníci.
Negativně se přijímají pokřiky ze strany hlediště na nastupující závodníky. V mnohých případech jde křiklounovi pouze zdůraznění své přítomnosti na soutěži, bývá stržen davem, nejde o povzbuzení. Trapně působí výzva v soutěži žen při trhu a přemístění do dřepu „kolena od sebe“, „rozhodit nohy“ zvláštní je rada „lopatky k sobě“ a „tlač lopatky“ hlavně u nováčků, kteří ve chvíli výtahu činky neví, jak se jmenují, směšně působí rada trenéra „vyrážej tvrdě nahoru“. „pojď si malinko pro to“ + „a tvrdě, přední noha“, + „pojď do ní zezdola“, „kolmo vyhodit, kolmo zůstat stát“ to jsou také velmi poučné pokyny. Rozmilá bývají zakoktání trenéra při takové produkci. Dělám si sbírku podobných „rad“ a příkazů, které působí kuriózně a padají mimo závodníka a jen znevažují odbornost trenéra. Stále se ještě setkáváme u několika trenérů, kteří dokáží během pokusu závodníka, který trvá několik vteřin, vyřvat technický popis prováděné celé disciplíny. Rozmohl se prázdný výkřik „pojď“, kam? Soutěžící je na závodech, kde má jasně stanovenou úlohu zvedat činky. Jsou tímto pokynem navádění? Drtivá většina trenérů mají za sebou více či méně úspěšnou karieru závodníka, zajímavé, že jim nedocvakne, že se dostávají v těchto případech trošku přes čáru. Po více než 40 let, kdy se vedu v soutěži sám, mně vždy stačilo po chybném pokusu říci, jakou chybu jsem udělal. V průběhu pokusu jsem občas zaslechl pouze „vstávej“ + „drž“ + „nohy“. Tyto povely kdysi trenérům většinou stačili. Jo, a trenéři se při provedení pokusu ohýbali do stran. Pokud si nedali pozor, kam se ohýbají, střetli se v zápalu prožití okamžiku ukončení pokusu bolestivě hlavami.
Do jedné závodnice před nástupem a během něho dokáží „hučet“ i několik „osobních“ trenérů. Vedoucí trenér si v některých případech neumí udělat pořádek ani ve svém družstvu. Ke kritické situaci došlo na 3. kole I. ligy žen v Bohumíně, kdy aktivní závodník z předešlého dne vedl dvě vzpěračky z různých oddílů (soupeřky) v jedné skupině a obě dokázal za přispění několika dalších zmatených oficiálních trenérů vyvést z konceptu a k jejich vypadnutí ze soutěže, které poškodilo samozřejmě obě družstva. Úplně mimo jsou nakladači a rozhodčí, kteří se snaží být se vzpírajícím závodníkem ve slovním kontaktu. Letos jsem na soutěži sledoval rozhodčího, který ze své židle pomáhal radit společně s trenérem závodníkovi ze svého oddílu.
Bohužel jsem nemohl zůstat do konce soutěže na mistrovství veteránů v Nové Roli (mimochodem, Gusto výborně!), zhlédl jsem pouze ženy a jednu mladší skupinu v nejstarší jsem startoval. Bylo pro mne nepříjemným překvapením zjištěním „profesionální“ úrovně některých nominovaných rozhodčích, kteří dokáží souhlasit i s pokusy, které byli zcela mimo pravidla. To, že jsem „starej a zasloužilej“ mě nestaví do pozice, že mi rozhodčí dají vše, co dopravím nad hlavu. I v této věkové skupině nejstarších závodníků platí mezinárodní pravidla, která se musí dodržovat. Případná benevolence v takových případech musí mít svá pravidla. Dám-li neplatný pokus závodníkovi, který by měl z ortopedických důvodů skončit se závodním vzpíráním, poškodím tímto rozhodnutím dalšího v pořadí v HK, skupině, v celkovém hodnocení, který ještě vzpírá v dosahu pravidel. Vím, že mnozí starší veteráni situaci neuznaných pokusů nemají rádi a chybu hledají právě u rozhodčích, ale kritika je na místě. Důkazem jsou výpadky našich závodníků na letošním mistrovství Evropy Masters v Polsku.
Prosím neberte mé připomínky jako sekýrování, jsou to jen maličkosti, mnohdy kuriozity spíše k pobavení, svaz skutečně funguje, ale mnohdy nám tyto maličkosti napovídají, že se můžeme jinak chovat na závodišti i k sobě navzájem, držet se pravidel nejenom ve vzpírání a nacházet výhodnější varianty. Letos jsem dovršil 60 let aktivní činnosti bez přerušení závodní činnosti (teď se vytahuji) ve vzpírání, pokračoval jsem v rolích trenéra, funkcionáře a věřte, že si dokáži představit, jak by vzpírání mohlo vypadat dnes. Malé chybičky se vloudí vždy, ideál je nedosažitelný, ale pokud se budeme mít jen rádi a nepůjdeme vpřed, zůstaneme sice v objetí, ale zůstaneme stát.
(Na přiložené fotografii dokumentuji trenérské ohýbání doprovodného personálu do stran. Na snímku je Honza Nagy při pokusu na 242,5 kg v Havířově z roku 1976. V ohybu zachyceni trenéři zleva Jiří Vodrážka, František Škarda a nedávno zemřelý masér Honza Papaj).
Karel Prohl
