Několik postřehů a rad bývalého reprezentanta a trenéra - III. část

Nábory prováděné na školách dnes a v podstatě ani v minulosti nedávají smysl. Přicházíme, když ti talentovaní a sportem žijící, jsou již rozebráni. Přizpůsobili jsme věkovou hranici začátku vzpěračské přípravy populárním sportům, ale nejsme schopni jim zajistit v mnoha případech odborné vedení a sportovní budoucnost. Uvědomme si, že jeden trenér se nemůže v tréninkové jednotce věnovat stejnou měrou všem věkově a výkonnostně rozdílným skupinám na tréninku přítomným. Nepatříme mezi vybrané sporty, které dokážou sportovce kvalitně uživit po dobu jeho sportování. Nepatříme mezi populární sportovní odvětví jako je fotbal, hokej a lehká atletika, jsme na okraji zájmu veřejnosti.

Téměř každé město v našem státě má ve svém programu minimálně jednu veřejnou oslavu ročně. Velké firmy podobně. Krátká exhibice na těchto oslavách si myslím udělá pro propagaci (nábor) vzpírání více než toulání se po školách, kde jsou již talenti vyzobáni jinými sporty. V posledních dvou – tří letech jsou velmi pozitivně přijímány olympijské (a jiné sportovní) dny pro mládež, kde si každý pod odborným vedením může zkusit několik sportů. Takové vzpírání proběhlo v Praze (Bohemka), Brně (Hellas), Holešově, Hané, Ostravě a v Plzni (Start a Slavoj). Určitě jsem nezaregistroval všechny z těchto veřejných akcí. Mnozí si stěžují na malou propagaci našeho sportu a vinu vidí ve Výkonné radě Českého svazu vzpírání. O tom, jak se mýlí zjistí krátce po svém případném zvolení do vedení ČSV. Poslední případ malého zájmu o vzpírání je možné vidět i na soutěži mistrovství České republiky mužů a žen konané v letošním roce v Holešově a kterého se nezúčastnili ani mnozí reprezentanti. Z přihlášek na tuto soutěž Soutěžní komise ČSV vybrala celkem 90 soutěžících, celých 31 % se ke startu nedostavilo! Představte si tu blamáž, když se vám podaří dostat na soutěž alespoň regionální televizi a nejlepší z přihlášených reprezentantů nepřijedou. Změnou v tomto trendu by mohlo být přeložení termínu tohoto šampionátu do jarních měsíců. Určitě by pomohl dotační program (Prize money) pro 12 nejlepších v hodnocení na Sb. a povinný start pro reprezentaci nebo jiné sankce pro nominované, ale nestartující. Popularita každého sportu se odvíjí od jeho úspěšnosti na mezinárodní úrovni. Co to i dnes znamená? Medaile, medaile a zase medaile. Pokud je budeme vozit z ME-MS žen a mužů, budou si nás všímat i média. Úspěšnost je hlavně v rukou trenérů a závodníků. Co se týče propagace, kolik klubů vydává na ligová utkání plakáty? Návštěvnost soutěží? Kdo je schopen sledovat desetihodinový maraton vzpěračské soutěže? Kam chcete umístit několik desítek až stovek případných sportovních fandů? Máte na to hlediště a židle? Jedinou a skutečnou propagaci vzpírání vede stále ještě aktivní vzpěračka Julie Švecová. Svými kalendáři se dostává do celostátních medií pravidelně po celé desetiletí. V minulosti na MVC Bohumína startovali světové hvězdy, olympijští vítězové, mistři světa a Evropy, medailisté z těchto soutěží a světový rekordmani. Nebylo výjimkou 500 a více diváků. Zdůrazňuji diváků, ne rodičů. Při exhibičním startu Vasila Alexejeva (SSSR) se diváci nevešli do bohumínského divadla „Osvěta“, stáli na chodníku a alespoň poslouchali hlasatele. Samozřejmě, pozvat špičkové zahraniční závodníky byl drahý špás, ale vyplatil se. Podobné situace zažil Baník Havířov při „Poháru osvobození“ a Baník Sokolov při „MVC Sokolova“. Nestálo by za úvahu inovovat soutěžní řád? Osobně bych se přimlouval za zrušení národního šampionátu do 23 let a nahradit jej soutěží smíšených oddílových dvojic. To je celosvětový trend v moderním sportu v řízení MOV. Prvním klubem, který se této myšlenky u nás pod vedením čerstvého místopředsedy ČSV Milana Luttera v letošním roce chytil je TAK Hellas Brno. Co takhle vrátit se v ligových turnajích ke dvoj-trojutkáním?

Vzpomínám na roky 1964 a 1980, ve kterých Hans Zdražila a Ota Zaremba zvítězili na olympijských hrách v Tokiu a Moskvě. Oba svého vítězství docílili ve věku 23 let! Tvrdím, pokud se závodník mezinárodně neprosadí do 23 let ve své hmotnostní kategorii alespoň do první poloviny startovního pole, je pro soutěže žen a mužů alespoň na evropské úrovni ztracen. Později se tak může stát pouze výjimečně.  Po skončení výše jmenovaných OH byl příval nových adeptů do vzpíráren enormní. Hans byl startér následného, tak úspěšného období. Televize začala s přímými přenosy z MVC Bohumína a z mistrovství Československa. Pravidelně se vysílaly šoty z ligových utkáních v B-B-S v televizních novinách. Vzpěrači se dostali do televizních znělek. Noviny zaměstnávaly redaktory, kteří měli vzpírání ve své gesci. Namátkou vzpomínám na PhDr. Rudolfa Drmolu (Československý sport), mimochodem dodnes pracující pro vzpírání, Stanislav Toms jr. (Lidová demokracie), Milan Ambros (Československý sport a ČTK), Ludovít Major (Slovenský šport a časopis Štart), Vladimír Zemánek (Československý sport) atd. Neuplynul týden, aby se o vzpírání nepsalo v novinách a sportovních časopisech. Ve svém archivu mám několik set výstřižků. Vzpěrači byli zváni do Prahy na tah sportky, novináři s námi odjížděli na evropské a světové šampionáty. Reportáže z těchto soutěží se objevovali na titulních stránkách našich sportovních deníků a týdeníků. Medailisté byli zváni na besedy do širokého okolí své působnosti. Období zhruba 1970 – 1990 lze dnes z pohledu historie nazvat „Zlatou érou“ našeho vzpírání. Na mistrovství světa mužů jsme vybojovali 50 medailí z toho tři tituly mistrů světa, na mistrovství Evropy mužů v letech 1970 – 1990 dokonce 70 medailí z toho pět mistrů Evropy. Poslední medaili z mistrovství světa mužů jsme získali v roce 1990! Podobných úspěchů jsme docílili i v kategorii juniorů. V letech 1975 – 1995 jsme na mistrovství světa získali 22 medailí, z toho čtyři mistry světa a na evropském šampionátu 60 medailí, z toho devět mistrů Evropy. Celkem v těchto dvou kategorií více než 200 cenných kovů. Mnohým uniká fakt, že více než 30 závodníků v těchto letech mělo výkonnost na 90 a více procentech světového rekordu. Naše národní rekordy mají ke světovým rekordům k 31. 12. 2022 v průměru hodnotu v ženách 65,10 %, v mužích 82,50 %. Dnes se blížíme v mezinárodním vzpírání úrovni rozvojových zemí. Ano, občas se zablesknou jednotlivci hlavně v juniorských kategoriích, ale jedna vlaštovka jaro nedělá.

Podmínky před rokem 1989 byly samozřejmě odlišné. Po roce 1989 se rozpadl SSSR a vzniklo tím dalších devět států se vzpěračskou tradicí, rozpadla se Jugoslávie na pět samostatných republik. I Československo se rozdělilo na dva suverénní státy.   Do soutěží se zapojily ostrovní státy Oceánie, aktivovaly státy Jižní Ameriky a Asie. Přidali se větší měrou státy Arabského poloostrova a Afriky. První liga byla prakticky více či méně profesionální, kdy závodníci byli sice zaměstnáni, ale zaměstnavatelé je uvolňovali ke dvoufázovým tréninkům. Střediska vrcholového sportu (SVS) v Havířově, Sokolově, RH Praze a v Dukle Bánské Bystrici (Trenčíně) dostatečně pokryla potřebu našeho sportu. Velkou pomocí byla Střediska vrcholového sportu mládeže – SVSM (18 – 20 let) a Tréninková střediska mládeže – TSM (15 – 17 let). To nám dnes chybí. Jedno vrcholové středisko s omezenou kapacitou v Praze a Sportovní středisko mládeže s kapacitou 50 – 60 žáků a juniorů samozřejmě nestačí.

V posledních letech jsme se rozhodli k masívnějším nominacím na mistrovství Evropy ve všech věkových kategoriích. To je samozřejmě v pořádku. Pomohu si populárním „Tak to má být, tak je to správné“. Tehdejší nominační kritéria byla mnohem přísnější. Závodník musel mít šanci umístit se do šestého místa na mistrovství Evropy a do osmého místa na mistrovství světa. Pokud se mistrovství světa konalo v zámoří, museli mít vzpěrači minimálně jednu medaili v trojboji (dvojboji) z ME aby se vůbec uvažovalo o účasti. Mluvím o kategorii mužů. Junioři začali soutěžit na ME-MS až v roce 1975, ženy v roce 1987 (MS) a 1988 (ME). Další věkové kategorie následovali postupně. Dnes EWF pokryla svým šampionátem i další věkové kategorie do 15, 17, 20, 23 let. Nejsme v těchto kategoriích bez úspěchu – „patnácka“ v letech 2009 – 2022 posbírala 4+5+17 medailí; „sedmnácka“ v letech 2019 – 2021 3+3+0 medailí; „dvacítka“ 2009 – 2021 1+3+2 a „třiadvacítka“ v letech 2010 – 2023 dokonce 4+3+11 medailí. U věkových kategoriích do 15 a 23 let těžíme z nízké účasti ostatních státních reprezentací. Proč se nám nedaří v cílových kategoriích žen a mužů? V ročním průměru je frekvence tréninků mládeže (prázdniny, svátky, zranění, nemoci, dovolená s rodiči, neomluvená absence) v roce dva až tři tréninky týdně u těch „dříčů“, ostatní jsou na tom ještě hůře. Jsou kluby, ve kterých není možné trénovat v sobotu. Kvalita přípravy na soutěž po dlouhou dobu jde dolů. Jsou samozřejmě výjimky. Ty jsou jasné již při pohledu na výsledky našich národních šampionátů. Rozdíly ve výkonosti mezi několika špičkovými borci a ostatními je propastný. Stejně tak rozdíl mezi našimi reprezentanty a špičkou na ME-MS. Po skončení studia na středních školách vstupuje 17 – 18 letý sportovec do pracovního procesu, mnohdy vícesměnného a pozbývá možnosti intenzivně se sportu věnovat. Kvalitnější mládežnického vzpírání je dnes opřeno o vysokoškoláky. O poslední medaile z ME mužů a žen se zasloužili v letech 2011 – 2022 pouze Jiří Orság (1+4+4) a Kamil Kučera (0+0+1). Oba však mají nejlepší roky za sebou. Jiřího trápí opakující se zranění a Kamilovi se kvapem blíží čtyřicítka. Poslední medaili ve dvojboji a jednotlivých disciplínách v kategorii žen vybojovala na ME v roce 2000 Veronika Buroňová.

Optimisté s nadějí vzhlížejí k naší účasti na olympijských hrách v letech 2024 a 2028. Dostat se do „šedesátky“ kvalifikovaných žen a mužů je velmi obtížné. Musí se vejít do první světové desítky v olympijské hmotnostní kategorii. Jedenácté a dvanácté místo v každé HK je reservováno, pro tripartitu, která rozhoduje o nominacích na tyto místa. Podotýkám, že není vůbec jasné, zda bude vzpírání vráceno do olympijského programu v roce 2028. Los Angeles navrhlo pět nových sportů pro program olympijských her - baseball a softball, americký fotbal, kriket, lakros a squash. To je nyní nastaveno tak, aby bylo přezkoumáno a ratifikováno výkonnou radou Mezinárodního olympijského výboru (MOV) a bude o něm hlasovat během 141. zasedání MOV, které má začít v Bombaji v Indii v neděli 15. října 2023. V tomto termínu se rozhodne o znovuzařazení vzpírání do programu OH. Na veřejnost prosákla informace o příznivém pohledu na pozitivní přeměnu vzpírání prezidenta MOV Thomase Bacha. Jak bude do roku 2032 se vzpíráním zacházeno dnes nikdo neví. Prostudujte si dnešní výkonnost našich vzpěračů a vzpěraček ve věku do 23 let, kteří se v termínech OH v letech 2028 a případně 2032 budou snažit v kvalifikacích o olympijskou letenku. Snad si mezi nimi najdete svého favorita. Jsem přesvědčen, kdo není schopen natrénovat v týdenním cyklu přípravného období v kategorii mužů alespoň 60 – 70 tun, těžko se bude v mezinárodním vzpírání prosazovat. Nikdy jsem netrénoval ženy, ale předpokládám, že jejich týdenní tonáž v přípravném období by měla pohybovat kolem 40 tun. Přípravu celé reprezentace narušuje hostování v zahraničních ligách. Zejména v Německu, kde naši závodníci mají silné zastoupení, jsou ligové termíny nastaveny pro nás nevhodně. V čase nejpříhodnějších podmínek k silové přípravy leden – březen, se u nich soutěží na plné pecky. Vážný kandidát na úspěšnou reprezentaci si musí určit své priority.    

V termínu 3. 12. 2023 se bude konat v Doha zlomový kongres IWF, na kterém budou projednávány návrhy změn pro příští období. Z uniklých zpráv se dovídáme, že se bude jednat také o změny v soutěžním řádu. Mají vzniknout nové formy soutěží. Další navrhované změny se týkají snížení počtu hmotnostních kategorií, bude předložena revoluční změna pravidel, co vzpěrač zvedne nad hlavu, bude platné (s určitým omezením). JURY tak odpadne problematické posuzování platnosti výkonu v pohybech loktů a ramen. Sníží se počet rozhodčích, který přesahuje možnosti mnohých národních svazů při kandidatuře na pořadatelství kontinentálních a světových šampionátů. Pro zajímavost, na posledním mistrovství světa v Rijádu působilo 67 rozhodčích a dalších činovníků nominovaných IWF. Zkrátí se časový pořad kontinentálních a světových šampionátů. Budou zavedeny mezinárodní trenérské licence, zvýší se počet mezinárodních tréninkových táborů pro mládež, uvažuje se o finančních odměnách za umístění atd. Vyjde to?

Ke změnám již dochází. V rámci EWF nedávno proběhlo v Německu první mistrovství Evropy klubových družstev. V podstatě se jedná o „Pohár mistrů evropských zemí“, o kterém se uvažovalo v již 80 letech. V návrhu jsou například dvojčlenná smíšená družstva. Nedávno proběhlo pod patronací EWF v Olympii v prostoru stadionu starověkých olympiád a pod širým nebem „EWF Cup“ pro smíšené dvojčlenné týmy. Družstva byla pojmenovaná po historických jménech antických měst. Tým Knossos – Toma a Lucas Müllerovi z Německa společně získal 645,98 Sinclairových bodů za první místo a odměnu 4 000 USD (3 808 EUR). Druhé místo a 2 000 dolarů (1 904 eur) obsadili tým Thiva, Atenery Hernandez ze Španělska a Artur Mugurdumov z Izraele. Cenu 1 000 dolarů (952 eur) za třetí místo získali členové týmu Athina, Erin Barton z Velké Británie a Ferdi Hardal z Turecka. Když spočítám bodový výkon z mistrovství České republiky v Holešově Petra Marečka a Patricie Ježkové 250 + 416 = 665 Sb. vychází mi, že by v případě startu byli pro tuto soutěž přínosem. Vím, že týmy se před soutěží losovali, dvojice tak nereprezentovala jen svou zemi, ale bylo zde tím vyhověno inovovanému olympijskému heslu Citius, Altius, Fortius – Communiter (Rychleji, výše, silněji – společně), které vyjadřuje cíl olympijského hnutí, úsilí o neustálý pokrok.

V žádném případě můj příspěvek nebyl myšlen kriticky ke komkoliv. Jen jsem chtěl čtenářům umožnit seznámit se s realitou tréninkového systému z 70 – 80 let minulého století. Toto období dodnes nebylo výkonnostně překonáno a je možné, že některé myšlenky tohoto systému najdou uplatnění u některých trenérů a závodníků i dnes.   

¹Ivan Nikolov Abadžijev (bulharsky Иван Николов Абаджиев; 12. února 1932 –24. března 2017) byl bulharský vzpěrač, který se proslavil především jako trenér. Jako aktivní vzpěrač získal v roce 1957 první bulharskou medaili na mistrovství světa (stříbro). V letech 1968-1989 a 1997-2000 byl hlavním trenérem bulharské vzpěračské reprezentace. V 90. letech byl též hlavní trenérem turecké reprezentace. Vyvinul zcela nové techniky tréninku, za svou trenérskou kariéru vychoval 12 olympijských vítězů, 57 mistrů světa a 64 mistrů Evropy. Byl nazýván „papežem vzpírání“. (Wikipedie) 

Karel Prohl